Trampská osada Minessota

Nemám nejmenšího tušení v čí hlavě se zrodil plán výpravy od Unhoště do Hýskova po trase jiné, než jakou jsme s Medelákem do té doby prošli dvakrát. Vůbec poprvé jsme se do vandrovně zcela netradičních míst vypravili s Medelákem již v roce 1995 a cílem oné výpravy bylo objevování zničeného předválečného opevnění mezi Kladnem a Berounem. Stranou ponechám jednu neúspěšnou výpravu ve stejném roce ve shodném složení, při které jsme došli pouze do Braškova. Podruhé jsme na stejnou cestu od Unhoště přes Braškov, Dolní Bezděkov, Bratronice a Nižbor do Hýskova ve stejné účasti zamířili o šest let později, v zimě roku 2001. O dva roky později se ke konci října objevila myšlenka zamířit k Hýskovu znovu. Tentokrát se jí Medelák z nějakého důvodu účastnit nemohl, ale víkendové volno sobě našel spolu se mnou Jarda. Krátce před odjezdem se ozval Grepa s tím, že pokud na něj v pátek odpoledne o hodinu déle oproti plánu počkáme, tak vyrazí s námi. Ve tříčlenné sestavě jsme byli kompletní a než jsme vyrazili společně k podzemní dráze, přišel Jarda s myšlenkou trasu o trochu změnit.

Metrem na Hlavní nádraží nebyla cesta dlouhá, následoval pěší přesun na nádraží Masarykovo, odkud nedlouho po našem příchodu vyjížděl vlak směrem na Kladno a Rakovník. U stánku jsme stihli uhasit žízeň a zakoupili na cestu po dvou plechovkách chmelového alkoholického nápoje. Cesta od nádraží v Unhošti do Braškova byla dlouhá a nudná, zalitá večerní tmou, vedená polní cestou po bývalé železniční vlečce do Pleteného Újezdu a odtud pak na konec Braškova k silniční křižovatce, kde se nacházela v minulosti ověřená hospůdka. Do jejího interiéru jsme zapadli bez váhání a opustili jej asi o dvě hodiny později. Od Braškova jsme zamířili po silnici na jihovýchod do Kyšic a odtud pak na jih do Malých Kyšic. Cílem toho dne bylo nalezení vhodného nocoviště někde v lese, což se postupně ukazovalo jako problém, neboť silnice, po kterých jsme kráčeli, vedly z převážně většiny mezi polnostmi. Navíc před Malými Kyšicemi jsme přešli plánovanou odbočku, vedoucí před Poteplí kompaktním lesním masivem téměř až k Unhošti. Místo toho jsme pokračovali rovně skrze poměrně hustě zastavěnou oblast. V Prostoru Dědkova mlýna jsme sklesali do údolí říčky Loděnice a o kousek dále se nám povedlo konečně najít vhodné místo na spaní v malém lesíku vlevo vedle silnice.

V noci se přehnal krajem krátký deštík, který z velké většiny stihla zadržet smrčina nad našimi hlavami a o zbytek se postaraly celty. Ráno bylo mlhavé a dešťové mraky pluly všude v okolí. Nezdržovali jsme se ani ranním pokrmem, neboť příchod dalšího deště se dal očekávat relativně brzy. Naše amatérské předpovědi se potvrdily ve chvíli, kdy jsme z lesa vykročili na silnici na další cestu. Ani tento déšť neměl naštěstí dlouhého trvání a byl posledním toho dne. Během dopoledne jsme dorazili do Chyňavy, kde jsme předpokládali otevřenou hospodu. Trochu jsme potřebovali proschnout a doplnit něco málo živin do trávicích traktů. Bohužel jediná místní restaurace otvírala až o několik hodin později a nám tak nezbylo pokračovat v další cestě do Hýskova, kde bylo otevřené restaurační zařízení jisté. Do hostince Na staré huti jsme dorazili někdy po třetí hodině odpolední a vydrželi v něm až do zavírací doby. Následovala už jen krátká cesta k tunýlku pod železniční tratí kousek za Hýskovem, který sliboval pohodlné a hlavně suché spaní.

Neděle se u nás nenesly v duchu nějakých větších akcí a téměř zpravidla se po ráno mířilo k domovům. Nejinak tomu bylo i na tomto vandru, kdy jsme v dopoledních hodinách zamířili po silnici do Berouna, odkud jsme na palubě příměstského vlaku dorazili do centra Prahy a odtud metrem domů.