Trampská osada Minessota

Leden roku 1994 se přehoupl do své druhé poloviny a blížil se vandrovní víkend, kvůli kterému jsem vlastní vinou řešil poměrně velké dilema. Hlavním středobodem našich tehdejších čundráckých výprav byl srub pod Srnčím paloukem. Asi sto metrový kus mladého lesa ze tří stran obklopeného lesem vysokým a ze čtvrté mladou smrčinou vlastně žádným paloukem nebyl, nicméně místo jsme takto nazvali o čtyři roky dříve při jednom z prvních vandrů naší osady díky velkému množství stop vysoké zvěře. Ve svahu níže pod zmíněnou smrčinou jsme na jaře roku 1993 postavili náš druhý a zároveň poslední osadní srub. Ten vznikl jako náhrada za dosluhující srub pod Benickou skalkou. Srnčák, jak jsme srub nazvali ještě před položením prvních klád tvořících stěny, vyrůstal velmi rychle díky praxi získané třemi lety přestaveb Benických a zároveň velkým množstvím kvalitních klád z popadaných stromů v okolí. Spolu s Unkasem a Medelákem během tří víkendů dorostla stavba k pokládání střechy, se kterou nám významně pomohla při dovozu prken Unkasova Monika. Přenesením tepelně izolačních materiálů z Benických, integrovaném na dvojnásobně silné stěny Srnčáku, jsme získali sroubek, který bez nejmenších problémů dokázal odolávat i nejnižším teplotám pod bodem mrazu při pokojové teplotě uvnitř a kamny v režimu normálního provozu. Nebylo divu, že v chladné zimě 1993-94 byl hlavním cílem našich výprav. Jedna taková byla domluvena na třetí víkend v lednu v hojné účasti Unkase, Medeláka, Grepy, Jardy a Karlika. Šestým účastníkem jsem měl být já, ovšem vyskytl se mi jeden zásadní problém. Autoškola.

Coby student třetího ročníku středního odborného učiliště oboru automechanik jsem se přihlásil k absolvování zvýhodněného řidičského výcviku, s výsledným oprávněním k řízení osobních i nákladních aut. V rámci školy bylo možné pro náš obor získat řidičák ještě před dosažením plnoletosti, s platností nastavenou od dovršení prvního dne dospělosti. I díky finančnímu zvýhodnění byl zájem obrovský. V září jsem vyplnil přihlášku a zkoušky byly naplánovány na konec roku školního. Bohužel jednou z mých špatných vlastností je nechávání důležitých věcí až na poslední chvíli. Do autoškoly jsem zamířil až nedlouho před vánocemi. Tam mi bylo sděleno, že jízdy na osobním autě jsou beznadějně obsazené až do konce dubna a během května a června jízdy na osobáku i náklaďáku nemám šanci odjezdit. Pokud jsem chtěl stihnout termín zkoušek na konci června, musel jsem nejdříve odjezdit jízdy na náklaďáku a teprve poté přejít na auto osobní. Což byl pro mě trochu problém, neboť dosavadní zkušenosti s řízením dvoustopého vozidla jsem do té doby měl jen minimální. Párkrát jsem řídil asi jako desetiletý tátovi na klíně, dvakrát mi Unkasova Monika půjčila svou Škodovku na projetí pár kilometrů a jednou jsem se svezl s vypůjčenou "stodvacítkou" od kamaráda v Senohrabech. Toto jsem samozřejmě instruktorovi zatajil a tvářil se, že zkušenosti mám větší. A tak jsem hned následující den vyrazil na svoje první jízdy v autoškole.

A to bylo peklo. Usadil jsem se za volant nákladního vozidla Praga V3S v pražském Karlíně, ve čtyři hodiny odpoledne ve všední den. Z Rohanského ostrova přes Křižíkovu nás vedl instruktor na Palmovku, poté stoupáním na Krejcárek, Žižkovem dolů a kolem autobusového nádraží Florenc zpátky na Rohanský ostrov. Byla to jedna z nejdelších hodin v mém životě, ale dnešním pohledem si myslím, že jedna z těch nejdůležitějších. Na konci se mi dostalo pochvaly za řazení s bezsynchronní převodovkou, o jejímž ovládání mě v teoretické rovině instruoval předchozí večer Jarda. Zároveň jsme prý ale jezdili příliš pomalu a s tím spojené zdržování provozu nebylo šálkem kávy mého instruktora. Další dvě jízdy už byly o něco klidnější a trochu rychlejší. Začalo mě to hodně bavit. Dokonce tolik, že když jsem v květnu sedal za volant osobáku, přišlo mi, že řídím angličák, a jízdy s Favoritem jsem si tolik neužíval jako s Vejtřaskou. Nějak se mi ta velká auta zapsala pod kůži více než ta osobní. Když jsem potom nastoupil k Dopravnímu podniku, téměř ihned jsem se cpal za volant autobusu. Když mi bylo 18 let a mohl jsem legálně řídit na silnicích, neměl jsem moc zkušeností z provozu, ale autobusy a náklaďáky jsem měl více v ruce, než osobáky. Dodnes jsou pro mě velká auta srdcovou záležitostí a jízdu s nimi si více užívám, než z těmi malými.

Ale to jsem moc odbočil od tématu. Na třetí sobotu v roce 1994 mi vyšla jízda na náklaďáku, v pořadí čtvrtá. Úplně jsem si vynechání jízdy nemohl dovolit, ale o vandr jsem přijít také nechtěl. Co s tím?

Pátek, po třetí hodině odpolední. Praštil jsem s taškou s učivem do kouta a vytáhl z něj malý batoh vandrovní. Velký potřeba nebyl, na srubu na Srnčáku zůstávala většina věcí, včetně spacích pytlů. Významně to usnadňovalo život, ovšem o dva měsíce později se to ukázalo jako zásadní nevýhoda, když většina mých věcí lehla popelem spolu se srubem. Na palubě autobusu linky 267 jsem spolu s Unkasem dorazil do Uhříněvse, kde na místním nádraží byl pravidelný sraz se zbytkem party. Vlak nás odvezl do Senohrab, odkud naše další kroky vedly do místní restaurace "Pod Lipou", kterou jsme kvůli její majitelce nazývali "U Šéfky". V tu dobu ještě nebylo u nás zvykem vysedávat do židlí, leč po jedné rundě jsme také neodcházeli. Nejvíce jsem se musel držet já, neboť mě čekalo ranní vstávání.

O zpestření naší cesty na srub se zcela neplánovaně postaral Medelák. V místech, kde silnička klesala od mostu ke kolejím a mířila pak dále k Hrušovu, nás uprostřed jdoucí Medelák zastavil se slovy ...
"Ticho!"
Ztichli jsme, zastavili se, a vyčkávali, co se bude dít.
Dělo se.
Jeho myšlenkou bylo ukázat naším sluchovým vjemům, jak velké množství přebytečného vzduchu opustí jeho střevní trakt v krátké době. Leč v polovině celé procedury sluchu nelahodící zvukový efekt náhle změnil svojí tóninu a na první poslech bylo jasné, že jeho tělo přestalo opouštět skupenství plynné a mělo být nahrazeno skupenstvím tuhým. Tedy pardon, tekutým. O tom samozřejmě jeho majitel neměl tušení, ale jeho reakce byla pohotová. Ihned strhl všechny spodní části oděvu a požádal nás o papír. Jeho textil naštěstí nedoznal žádné újmy a nebyl tak nucen absolvovat další nouzové postupy. Nicméně se akce zapsala tučným písmem do našich dějin a hláška "Ticho! Jé!" v našich řadách zlidověla. Další cesta již proběhla bez dalších příhod. Srub jsme nalezli opuštěný, sirka předala plamínek dřevu připravenému při našem posledním odjezdu v kamnech, a za chvíli se srubem neslo teplo jak v pokojíčku. Večer proběhl při petrolejce a kytarách.

O páté hodině ranní mě probudilo zvonění. Byl čas vyrazit k vlaku a pro včasné probrání mojí osoby jsem sebou vezl budík. Ještě než jsem vyrazil, zbyla na mě nemilá povinnost zatopit, což bylo tou dobou jakési nepsané pravidlo pro ty, kdo vstávali jako první. Žhavých uhlíků z večera v kamnech zbylo naštěstí hodně, stačilo tedy přihodit trochu klestí i polínek a rázem se kamna značky Petra znovu rozhučela. Vyrazil jsem vstříc noci. Jako nejjednodušší jsem zvolil cestu dolů k potoku a podél něj do Hrušova. Vlak jsem stihl akorát bez nutnosti běhu ani čekání a o necelou hodinu později vystupoval na pražském Hlavním nádraží. Následovala cesta metrem na Florenc, tramvají na Křižíkovu a pěšky do autoškoly. Příchodu instruktora jsem musel několik desítek minut vyčkat.

Tentokrát Vejtřaska měla nějakou poruchu a na mě zbylo řízení jiné Pragy, značky S5. EsPětka byla o poznání kratší a měla větší rejd předních kol, což v úzkých uličkách Karlína byla významná výhoda. Vyrazili jsme, ale nedojeli daleko. Nedaleko Invalidovny motor náhle ztratil výkon a po chvíli chcípl úplně. Otevřeli jsme kapotu a na skleněném hrubém čističi paliva viděli, že nafta vlivem mrazu zamrzla. Pokus zbavit se ledu ve "skleničce" vyzněl naprázdno, neboť palivo zřejmě zatuhlo i v trubkách. Nechali jsme tedy auto uprostřed silnice mezi okrajem a tramvajovým ostrůvkem a pěšky se vypravili zpátky do autoškoly. Instruktor šel zajišťovat odtah a já mohl jít pryč s tím, že hodina jízdy mi připsána bude. Nečekané volno se mi hodilo, doběhl jsem tramvaj a vlak na Hlaváku stihl dřívější než jsem původně předpokládal. V deset dopoledne už jsem byl v Senohrabech a o hodinu později na srubu. Tam ještě všichni mohutně vyspávali. Opět jsem tedy musel zatopit v kamnech.

Odpoledne jsme se vypravili na Baštírnu, a pak přes Hrušov nahoru do Senohrab, K Šéfce". Opět proběhlo posezení a opět ne do židlí. Cesta na srub už proběhla bez příhod podobných těm z minulého večera, ale ani bez jiných. Oheň v kamnech, kytara, ponocování. Nebyl jsem prvním kdo vstával, ale rannímu mrazu při balení věcí jsem přesto neunikl, protože v neděli už se v kamnech netopilo. Naopak se připravovaly na další naší návštěvu. Příště pak stačilo škrtnout sirkou. Cestou přes les jsme dorazili do Senohrab a v dopoledních hodinách jsme dojeli domů.