Trampská osada Minessota

Ve třetím díle nepopsaných vandrů se pomyslně přeneseme o více než třicet let nazpátek, do jedenáct měsíců trvajícího období mezi lety 1993 a 94. Tehdy jsme si postavili ve svahu v lese nad zříceninou hradu Zlenice menší sroubek a nazvali jej Srnčím paloukem. Zkráceně Srnčákem. Valná většina našich tehdejších vandrovních kroků směřovala právě k němu a stal se středobodem našich aktivit. Od té doby už uteklo hodně času a vzpomínky se z mojí paměti pomalu vytrácejí. Jezdívalo se každý druhý víkend, bez ohledu na počasí nebo roční období. Někdy se vyrazilo ob dva víkendy, jindy zase každý po sobě následující. Přibližně tak hovoříme o zhruba dvaceti vandrech, ze kterých se mi dochovalo větší množství jednotlivých vzpomínek, ale nikoliv souvislostí, díky kterým bych dokázal popsat celé vandry bez toho, aniž bych musel improvizovat doplňováním nejasných událostí. Ve zkratce by se většina výprav na Srnčák dala popsat následujícím způsobem. Vlakem jsme zamířili z Uhříněvse do Senohrab, někdy proběhla návštěva místní putyky, následoval pobyt na srubu i cestování po okolí a nedělní odjezd k domovům. Některé výpravy zmizely za clonou zapomnění zcela, z jiných si pamatuju jen některé události. Ty se pokusím sepsat do tohoto dílu zapomenutých vandrů a vtisknout je tak "na papír" dokud fragmenty událostí oněch dob ještě moje paměť vydává.

Stavba srubu
První zatlučení hřebíku do klády budoucího srubu se odehrálo ve druhé polovině dubna 1993. Během třech po sobě jdoucích víkendů za účasti mojí, Unkase a Medeláka vyrostla stavba boudy pod Srnčím paloukem na úroveň stropu a při třetí výpravě nám již asistovala Unkasova přítelkyně Monika. Její hlavní devizou oproti nám bylo vlastnictví auta. Tu sobotu se její Škodovka 105 nezastavila. Onoho víkendu jsme na místo nemířili jako obvykle v pátek, ale v sobotu ráno jsme u Karlika v Uhříněvsi na střešní zahrádku auta nakládali velké množství prken, určených k zakrytí střechy srubu. Na zahrádku se podařilo připoutat asi třetinu prken, do kufru putovala role asfaltové lepenky Ipa a do interiéru my. Monice se podařilo po lesních cestách od Senohrab dojet až nad Srnčí palouk, kde jsme všechny věci vyložili, a ve snaze minimalizovat šanci na setkání s členem mysliveckého sdružení rychle odjela pro druhou várku prken. Na nás ostatních bylo odnosit věci na srub a na Karlikovi v Uhříněvsi naložit Monice na auto prkna další. Ten den dostal srub kompletní střechu a vybudovali jsme část předsíně. Příští sobotu jsme autem na Srnčí palouk mířili znovu, ale nejprve jsme se vydali na srub pod Benickou skalkou. Ten jsme "vytěžili" o potřebný materiál, především však o tepelně izolační. Jen několik měsíců předtím jsme srub na Benických vybavili vatelínem, který se dle slov Karlika používal jako podklad pod asfalt nebo pod beton. Nazývali jsme jej nefyvatou, a vůbec nevím, odkud se ten výraz k nám dostal. Na internetu jsem o tom nenalezl nic. V každém případě byl "nefár" tím nejlepším tepelným izolantem co jsme znali a ponechávat jej na chátrajícím srubu, navštěvovaném občas nějakým bezdomovcem, jsme prostě nechtěli. Na Benických jsme tedy nefyvatu z některých stěn strhali, sbalili do dvou velkých klubíček a ty uložili na zahrádku auta. Na zadní sedačku mezi nás putovala i kamna značky Petra, která se do kufru auta prostě nevešla. Monika nás vyložila v lese nad srubem a ten den vzhledem k nutnosti nástupu do odpolední práce už nepřijela. Zato za námi přijel vlakem Karlik. Během tohoto víkendu jsme srub v hrubé stavbě dokončili, zateplili a osadili kamny. Byla polovina května.

Čekání na vlak
Na vlak se obvykle čeká na nádražích nebo železničních zastávkách. My na něj čekali jinde. Na ten čundr jsem vyrazil pouze s Medelákem a naším cílem za prosluněné soboty se stal průzkum nám dosud neznámých částí lesa na jižním svahu nad Zlenickým hradem. Naše kroky vedly nejprve do jednoho z četných mlází, kde o rok dříve Medelák s Jardou při čundru na kterém jsem já nebyl, objevil chatrč se vznosným názvem "srub U tří šišek". Jakási střecha z chvojí bez obvodových stěn však připomínala srub jen velmi málo. Odtud jsme zamířili lesem dále k jihu a zastavili se na skalách nad řekou. Krásný výhled do údolí Sázavy nás upoutal a právě odjíždějící vlak ze zastávky Zlenice směrem na Čerčany nám vnukl nápad počkat na průjezd dalšího, mířícího na opačnou stranu. Neměli jsme tušení, že se vlaky v tu dobu na jednokolejné trati křížily ve Hvězdonicích a my předpokládali, že vlak směrem na Světlou se v Čerčanech jen otočí a pojede za chvilku. Z chvilky byly dvě hodiny. Uvelebili jsme se na vrcholu jedné ze skal, trpělivě vyčkávali příjezdu vlaku, vyhřívali se na sílícím sluníčku a občas si u toho srkli z lahve Peach vodky, pokuřovali Startky s filtrem i bez, a bylo nám dobře. Projíždějící vlak dole v údolí sklidil náš obdiv, a když zmizel za zatáčkou, my se vydali na zpáteční cestu. Dle absence listí na stromech šlo nejspíše o březen a dle broskvové vodky o rok 1994. Srubu na Srnčím palouku zbývaly ještě asi tři týdny ...

Konzervy
Na jeden z čundrů sebou Karlik vezl zajímavý potravinový doplněk. Z útrob jeho batohu na srubu vytáhl konzervu s datem výroby na konci sedmdesátých let. Patnáct let starý výrobek obsahoval něco jako vepřové maso ve vlastní šťávě. Protože konzerva nevykazovala žádné deformace způsobené vlivem škodlivých plynů uvnitř a ani při jejím otvírání nedošlo k charakteristickému sykavému zvuku, její obsah jsme společně zkonzumovali. Nechutnalo to nijak zvlášť dobře, ale ani nás to neotrávilo. Hned na další vandr přivezl o něco starší výrobek. Ani konzerva s doporučeným datem spotřeby na konci let šedesátých nedoznala žádných deformačních změn, ale po jejím otevření si k požití obsahu nikdo z nás netroufl a proto skončil v kamnech. O dva týdny později na vandr sebou Karlik přibalil další konzervu, která sice ještě nebyla prošlá, ale její obsah znát nebyl, neboť postrádala papírový obal. Zaujala především netradiční schránkou. Tento třetí potravinový příspěvek od Karlika se nedostal ani na srub, neboť k požití jejího obsahu jsme se chystali nedlouho po opuštění restaurace v Senohrabech. Na cestě ještě podél kolejí Karlik nožem odřízl víčko, zabořil lžíci do obsahu a jeho malou část přesunul do svých úst. "Ty vole, to je žrádlo pro psy! Nedáte si taky?" Pravdou je, že si Karlik udržel důstojnost a sousto polkl, ale po našem odmítnutí po jeho nabídce ochutnání konzervu zahodil do zahrady pod silnicí. Že v ní zůstala jeho lžíce mu došlo vzápětí. Nikdo pro ní přes plot nelezl a éra historické i netradiční konzervované stravy od Karlika tím skončila.

Kamarád v plamenech
Při jednom z vandrů s historicky vůbec největších účastí došlo k příhodě, kterou si vybavuji především díky zvolání, které se stalo do budoucna legendární hláškou. Kromě kompletní tehdejší naší osady s námi na čundr na Srnčí palouk vyrazil ještě jeden kamarád z Uhříněvse, pro nějž to měla být vandrovní premiéra. A podle mých informací to byla zároveň i jeho derniéra. Marek byl kámoš především Robika, do té doby jsem ho znal jen od vidění. Oba si pro noc rozložili spaní u ohně, zatímco my ostatní ulehli ve srubu a na jeho verandě.
"Marku, kurva! Hořím!"
Volání Robika nás probudilo všechny, protože však následovala série nějakých zvuků následovaných smíchem, došlo nám, že se nemusíme ničím vzrušovat a spokojeně jsme se my ostatní opět oddávali spánku. Teprve ráno jsme byli obeznámeni, k čemu v noci u ohně došlo. Robik se ve spacáku k dohořívajícímu ohni v noci více přikulil a za zvýšeného tepelného komfortu si užíval snění. Probudila jej záře. Celá spodní polovina jeho spacáku byla v plamenech. Zatímco zvoláním zalarmoval kamaráda, sám ležel dále jako prkno, neschopen pohybu do té doby, než jej Marek bundou uhasil. Poté oba znovu usnuli, přičemž Robikův spánek byl dle jeho ranních slov poněkud nepohodlnější. Krom zničeného spacáku nebyly nebyly žádné další následky a z celé příhody zůstala nejživější vlastně jen ta hláška.

Co to byly růžovce? K čemu sloužilo prkýnko s hřebíkem? Jak jsme rozehnali bojovku dívčího tábora? Tak o tom si napíšeme v dalším díle nepopsaných vandrů a současně druhém o dění kolem srubu na Srnčím palouku.