Trampská osada Minessota

Byla hluboká zimní noc, kolem třetí hodiny nedělní. Vyspával jsem následky večerní restaurační zábavy na horní palandě srubu pod Srnčím paloukem a oddával se hlubokému spánku. Večerní dvě becherovky s tonikem a dvě desetistupňová piva mě rozsekaly na kaši, neboť na poli vandrovních konzumací alkoholických výrobků jsem v tu dobu byl naprostým začátečníkem. Nicméně nežádoucí následky jsem neměl žádné a noc bych pravděpodobně prospal až do dopoledních hodin bez přerušení. Probudil mě Grepa. Rukou mi zakryl ústa a s jistou naléhavostí mi sděloval, že je někdo venku před srubem a ať jsem hlavně ticho. Pokusil jsem se namítnout že jde o Unkase, ten ale oddychoval na spodní palandě a nejevil žádné známky bdělosti. A pak jsem to slyšel také. Kroky ve sněhu nad srubem, mířící do předsíně. Předpoklad že jde o zvíře padl ve chvíli, kdy se trochu pohnuly dveře. Ty však byly zavřeny na vnitřní západku. Chvíli se nic nedělo, pak se však kroky ozvaly znovu a mířily podél přední stěny srubu k oknu. Skrze přední stěnu srubu však procházela roura od kamen a protože kamna uvnitř ještě dohořívala, neznámá postava tak zřejmě poznala, že srub je obsazen. Kroky se pak ozvaly ještě z předsíně, a opět bylo nějakou dobu ticho. Pak se konečně kroky začaly vzdalovat směrem k Zlenickému hradu. Ještě dlouho jsme v noční temnotě naslouchali zvukům zvenčí a pak se odhodlali vylézt ven. V dohledu nebyla nikde ani noha. Po zbytek noci jsme se pokusili střídat v bdění a potažmo v hlídkování, brzy nás ale zmohl spánek a my se dočkali rána bez dalších příhod. Ráno jsme pak v čerstvém sněhu objevili stopy, mířící ke srubu od smrčiny nad ním, a další, směřující k Hlásce. Podle velikosti to byly stopy mužské. Událost na nás zanechala tísnivý dojem a my se rozhodli na to reagovat.

Než se však podíváme na naše reakce na nepříjemné noční události, věnujme se nejprve jiným, pro nás příjemnějším.

Růžovce
Mezi poslední místa, kde by nás člověk na vandru hledal, patří bezesporu cukrárna. To není místo kam bych rád chodil ani "v civilu", natož když mám na sobě maskáče. V létě roku 1993 byla situace ale trochu jiná. Tehdy restaurace na našich vandrech nehrála ještě příliš důležitou roli, což se ovšem nedalo říci již o létu roku následujícího. Naše kroky vedly povětšinou od nádraží přímo na srub. Vlevo od cesty za mostem v Senohrabech stávala na staré poště cukrárna. Jedním z jejích produktů bylo růžové cosi, neskutečně sladký zákusek neznámého složení i názvu. Nazvali jsme to růžovcem a konzumovali to asi při čtyřech vandrech. Někdy jsme to doplnili i zmrzlinou s příchutí Coca-Coly. Především Unkas byl nadšenec pro růžovou pochutinu, ale ani my ostatní jsme nezaháleli. V září už jsme zapadli do hospody a růžovcům definitivně odzvonilo.

Prd
Nemám v úmyslu popisovat zvukový efekt, vznikající při uvolňování plynů z konce trávicího traktu většiny suchozemských živočichů. Prd se jmenovala Medelákova kočka, respektive kocour. Byl mládětem Šprnďocha, úplně první kočky Medelákovic rodiny. Tradice vlastnictví tohoto druhu zvířectva se ve zmíněné rodině drží dodnes. Prd byl s Medelákem v létě 1993 na čundru na Srnčáku, veden byl na vlastnoručně vyráběném vodítku. Toho vandru se nikdo další nezúčastnil, neboť my ostatní byli na týdenním vandru na Kokořínsku. Dalším rodinným miláčkem a návštěvníkem srubu na Srnčím palouku z řad domácího zvířectva byl Karlikův Pražský krysařík, jehož jméno si už nepamatuji. Vím jen že tam trávil jen jednu noc a vzpomínám si, že ten pes byl normální magor.

Bojovka
Na konci prázdnin 1993 jsme se vydali na průzkumnou výpravu od Baštírny proti proudu Sázavy. Ten den jsme objevili hotel Čihák. Ten by nás ani tolik nezajímal, ale jeho restaurace nás zaujala. Setrvali jsme až do večerních hodin a po soumraku se vydali na cestu zpět na srub. Cesta podél vody přes známou plovárnu byla delší, zvolili jsme proto neznámou cestu z Poddubí nahoru kopcem po turistické značce a po lesních cestách přes Srnčí palouk až na srub. V Poddubí v místním ČSDR byl ubytován dívčí tábor a právě se chystal na zahájení jakési noční bojovky v okolních lesích. Osazenstvu nebylo více jak jedenáct let a zjevně to měla být jejich první akce v potemnělém lese. Netušili jsme, že první část účastnic hry zaujala několik postavení právě podél cesty k vrcholu kopce, po níž jsme se právě vydali. Někde zhruba v polovině svahu na nás vybafla první čtyřčlenná skupina děvčat, majících za úkol v převlecích za bílé paní děsit skupinky svých kamarádek, stoupajících cestou daleko za námi. Vybafnutí jsme opětovali a skupinka dívek se rozprchla do hloubi lesa. Situace nás pobavila a my se rozhodli se zábavou ještě neskončit. Spolu s Medelákem jsem zaujal místo kde ještě před chvilkou operovala skupinka "bílých paní", zatímco zbytek naší party stoupal dále svahem vzhůru a po několika desítkách metrů stejným způsobem rozprášil hlídku čarodějnic. Jejich místo zaujal Karlik s Unkasem a Jarda s Robikem šel rozehnat stanoviště čertů na samém temeni kopce. Zatímco se ty, co měly strašit své kamarádky, teď zmateně pohybovaly s baterkami po temném lese ve snaze se nějak dostat do tábora, tak my převzali jejich dosavadní činnost. Bílé paní, čarodějnice a čerti by jistě dívky stoupající svahem vyplašili a pravděpodobně by nahnaly nemálo strachu, ale mužské neznámé temné postavy v maskáčích probouzely téměř paniku. Zatímco my se náramně bavili, okolní les byl během chvilky plný bloudících deseti až jedenácti letých děvčat, svolávajících se ve snaze se nějak dostat zpátky do tábora. To už vedoucím tábora došlo, že se v kopci něco děje a ve spěchu se vydali rozprášit pro změnu nás. Jenže my jejich trestnou výpravu zavčas zpozorovali a zmizeli jsme v temnotě lesa dříve, než nás stačili konfrontovat.

Po hlavě
To bylo takhle jednoho pozdního podzimního večera, kdy jsme na srub dorazili po odpolední návštěvě restaurace v Senohrabech. Toho dne Medelákovi chutnalo o něco více než nám, ale o to hůře mu to spalovalo. Na srub dorazil s podporou nás ostatních, přičemž při robustnosti jeho postavy jsme se při této činnosti museli pravidelně střídat. Noc byla ještě mladá, usadili jsme se proto na lavice v předsíni a jali se zkonzumovat to, co jsme sebou přinesli. Medelák se nějakým záhadným způsobem vydrápal na stůl v předsíni, kde vzápětí vsedě usnul. Bavili jsme se při svíčce jeho kolíbavým posedem a uzavírali sázky, na kterou stranu poletí, až gravitace překoná jeho jeho alkoholem zmožený polospánkový odpor vůči ní. Nemuseli jsme čekat dlouho. Ovšem že to vezme hlavou napřed přímo ze svahu pod srubem, na to si nevsadil nikdo. Jeho šipka ze svahu sklidila smích a nevzbudila žádnou následnou výpomocnou aktivitu z naší strany. Nějakým způsobem se opět vysápal zpět do prostor předsíňky a následně do útrob srubu, kde se konečně mohl oddávat nerušenému spánku. Ráno se mu dostalo uznání, že se s tím popasoval jako chlap, zatímco my byli pro naší nečinnost jím označeni za mužské pohlavní orgány. Ocenění za podporu v chůzi na srub se nám nedostalo.

Prkýnko s hřebíkem
Když jsme ráno objevili ve sněhu stopy neznámé noční návštěvy, dobrý dojem to v nás nezanechalo. Zatímco Unkas to odbyl mávnutím roky a stoickým klidem, já jsem spolu s Grepou začal ihned hledat řešení nezvyklé situace. Kdyby kdokoliv v noci přišel, vzal za dveře, nakoukl dovnitř, nebo v předsíni dal nějak hlasitě o sobě vědět, třeba i zanadáváním pro obsazenost srubu, rozruch by to nevyvolalo. Ale plíživé tiché opatrné našlapování kolem stěn srubu zvnějšku nevyvolávalo dojem příliš přátelsky nakloněného člověka a pro naše uši neznělo vůbec dobře. Rozhodli jsme se aktivně bránit. Pro případ další noční návštěvy jsme začali trénovat rychlý výpad ze srubu. Ten spočíval v náhlém výskoku Grepy para kotoulem z okna, čímž měl upoutat pozornost návštěvníka v předsíni srubu a zároveň se vůči němu dostat do výhodné pozice za zábradlím. V tu chvíli jsem já vykopával dveře srubu a ozbrojen pořádným klackem velikosti basebalové hole jsem tak měl nezvanému hostu vpadnout do zad. Vše jsme měli nacvičeno mnohými pokusy téměř k dokonalosti. Ovšem za této situace se případný další neznámý dostal až do naší těsné blízkosti a to jsme považovali za velkou nevýhodu. Napravit to měly pasti, oznamující příchod někoho s dostatečným předstihem, a tím nám měly umožnit přípravu a výpad ještě před jeho příchodem. Pasti spočívaly v natažení rybářského vlasce při zemi mezi dvěma stromy, na jednom konci připevněný k několika plechovkám od konzerv. Protože jsem nedlouho předtím býval aktivním rybářem, vlasců jsem doma míval nadbytek. "Zadrátovali" jsme okolí srubu jak se dalo, především všechny přístupové směry. Prioritu měl ten, ze kterého neznámý oné noci přišel. Takhle nablízko pasti fungovaly skvěle, ovšem jen za určitých podmínek a do nevelké vzdálenosti. Pokud jsme seděli za bezvětrné noci v předsíni, zvuky plechovek od konzerv jsme slyšeli spolehlivě. Ale uvnitř skvěle zatepleného srubu zvuk vzdálených pastí nebyl slyšet téměř vůbec. Tyto hlásné pasti tak fungovaly spíše jako placebo, než jako účinné informování o pohybu někoho cizího v okolí srubu. A tak jsme vymysleli jinou past, tentokrát trochu drsnější. Jejím cílem nebyl zvuk samotné pasti, ale její oběti. Stloukli jsme dvě malá prkýnka k sobě a uprostřed nechali vzhůru trčet šedesátku hřebík. Past jsme zahrabali na cestičku asi padesát metrů od srubu směrem na Baštírnu, hned za kluzké kořeny jednoho ze stromů. Místo nebylo vybráno náhodně, na uklouzané kořeny stromu v těch místech nikdo nešlapal a raději je překračoval do míst, kde zpod hlíny trčel náš hřebík z prkénka. Nevýhodou umístění bylo, že i my jsme museli dávat velký pozor si na past nešlápnout také, neboť v příkrém svahu nebylo mnoho míst, kam bezpečně na úzké pěšince položit nohu. Že se do naší pasti nemusí chytit jen člověk ale i zvíře, jsme si v tu chvíli neuvědomovali. Vše bylo podřízeno jedinému cíli ... neznámému nočnímu návštěvníkovi.

Žádná další nezvaná noční návštěva už na srub pod Srnčím paloukem nepřišla a stav zrádné pasti na jedné z přístupových cest jsme přestali kontrolovat. Když pak srub lehl popelem rukou některého tamních lesáků nebo členů mysliveckého sdružení, past upadla na chvíli v zapomnění. Asi po dvou týdnech po požáru jsem jako jeden ze dvou svědků jeho zkázy vedl svoje kamarády na kontrolu místa bývalého srubu a past jsem při té příležitosti zkontroloval. Nebyla tam! Jestli se za ty tři měsíce rozpadla, nebo "splnila svůj účel", mi nebylo známo.

Pozn.: Několikrát jsem v budoucnu uvažoval, jak naše past mohla dopadnout. Zda-li sklapla, nebo se rozpadla. Pokud se do ní někdo chytil, mohl se do ní lapit v náš prospěch, ale i neprospěch. Někdy jsem si říkával, že mohl jít lesák na kontrolu sroubku a nemusel být vůči nám nebo srubu nepřátelsky naladěný. Poté co by si šlápl se mohla situace rychle vyostřit a dotyčný pak škrtnul zápalkou pod srubem ze vzteku. Pokud si ale šlápl ten, kdo cíleně šel sroubek pod Srnčí palouk zapálit, tak pak past splnila svůj účel. V tom druhém případě bych se velmi radoval a přál dotyčnému, aby jej propíchnuté chodidlo ještě dlouho bolelo, v tom prvním případě by mne naopak doháněly výčitky, neboť tím hřebíkem do prkna bychom si vlastně sami zatloukli pomyslný hřebíček do rakve srubu na Srnčáku.

Jaké byly moje začátky jízdy s autem? Kolik lidí se vejde do jedné Škodovky 120? Jak byl torpédován Medelák? A která slova nás po několik večerů na srubu provázela? To se dozvíte v dalším díle seriálu Střípky ze Srnčáku.