Trampská osada Minessota

Období, kdy srub Srnčí palouk nad Zlenickým hradem hrál stěžejní roli v našich vandrovních víkendových výpravách, bylo zároveň obdobím relativně velkých změn na poli našeho čundrovního putování. Náš částečný odklon od ortodoxních tradičních trampských hodnot probíhal od podzimu 1993, kdy v určitých směrech striktní zásady trampingu začaly kolidovat s potřebou se bavit i zároveň odlišovat. Tedy s klasickou pubertou. Potřebu zábavy pomohla podpořit výrazným způsobem majitelka restaurace za nádražím v Senohrabech. Zatímco na jaře toho roku jsme většinou kolem restaurace jen prošli od vlaku směrem na srub, v létě jsme zavítali častěji a na podzim se stali pravidelnými návštěvníky. Dokonce natolik, že nám šéfová umožnila otvírat účet na delší dobu než jen na jeden večer. Takzvaně na futro jsme fungovali třeba dva víkendy a při třetím útratu zatáhli. Tehdy nám to přišlo velmi výhodné, ovšem bylo to na úkor mnohem vyšší spotřeby. Eliminovaly se tak slabší období tzv. před výplatou. Začalo se roztáčet kolo zábavy, které postupně vytlačovalo inklinaci ke klasickému přírodnímu trampingu. Na jeho základech se sice stavělo a staví dodnes, ale mravy u nás panují mnohem uvolněnější. Stali se z nás neortodoxní čundráci.

Poprvé ...
Na konci května 1993 už srub pod Srnčím paloukem stál kompletní a v celé své kráse. Unkasova přítelkyně Monika, jakožto jediný plně motorizovaný člen naší party, dovážela spolu s námi v sobotu dopoledne posledních pár věcí z výbavy na srub. Její stařičkou Škodovku 105 nechala zaparkovanou u hotelu Hrušov v Senohrabech a zbytek cesty na srub jsme absolvovali pěšky. Důvodem byla snaha o minimalizaci rizik potkání při jízdě autem v lese někoho z lesní správy či mysliveckého sdružení. Ještě téhož odpoledne jsme z nějakého důvodu mířili zpátky do Senohrab a Monika mi nabídla možnost při cestě od Hrušova její auto nahoru k nádraží řídit. Měla to být moje úplně první samostatná jízda autem. Nabídku jsem přijal a posadil se na sedadlo řidiče. S rozjezdem jsem problémy žádné neměl, ale hned po necelých dvou stech metrech jsem pravým předním blatníkem trefil kamenný sloupek na mostě. Šlo naštěstí pouze o kontakt onoho blatníku, poté se mi auto z ostré zatáčky konečně podařilo stabilizovat. Monika to přijala se stoickým klidem. Další cesta serpentinami až k nádraží už proběhla bez nehod. Oděrku na blatníku spravila barva ve spreji ještě na parkovišti za nádražím. Druhou jízdu se stejným autem jsem absolvoval u Zakšína na Českolipsku o měsíc později. Ta už se obešla bez nehod. Potřetí jsem seděl za volantem, tentokrát nákladního vozu Praga V3S, až v autoškole. Na počátku roku následujícího.

Grepa v kufru
Na ten čundr jsem se vypravil na konci září 1993 pouze s Grepou. Část sobotního odpoledne jsme se vydali trávit do restaurace u nádraží v Senohrabech. Za stejnou zábavou tam dorazila podobně stará místní omladina. Nevím už jak a proč, a ani nevím co bylo vlastně cílem dějství o následujících asi dvou hodinách. Pamatuju si jen, že jsme se spolu s celou partou vmáčkli do útrob Škody 120. Bylo nás celkem 10! Na sedadle spolujezdce seděli dva lidé, na zadní jsme se vmáčkli v šesti. Grepa putoval do kufru! Nějak jsme se ocitli na benzínové pumpě v Benešově. Cestou nazpátek si Grepa v kufru ještě zapálil cigáro a kouř foukal do sání topení, čímž vyvolal veselí u nás a mírnou nevoli u řidiče. Při návratu zpátky před restauraci se nestačil divit jeden z kolemjdoucích turistů a na otázku, jak se nás do škodovky mohlo vejít devět jsem vzal za kliku otvírání kufru a odpověděl mu: "Ne, deset!"

Koleno
Jednoho večera nám Unkas na delší dobu zmizel z rozjeté zábavy v restauraci "U šéfky" za nádražím v Senohrabech. Nikdo tomu nevěnoval pozornost. Teprve po nějaké chvíli jsem slyšel klepání na okno hostinského zadního sálu. Byla už tma a za oknem jsem uviděl Unkase, gestikulujícího ať jdu ven za ním. Našel jsem jej na lavici na zahrádce a bolestný výraz jeho tváře dával najevo, že se něco stalo. Bolelo ho pravé koleno. Ve snaze odložit obsah žaludku a zachovat sobě důstojnost zamířil zrychleně ven z restaurace a kousek před nádražím po vykonání oné činnosti zahučel do výkopu. Jako plus celé akce se dalo označit to, že zahučel o kus vedle svého "díla" a tudíž si jím naštěstí neznečistil maskáče. Ovšem to bolavé koleno byl trochu problém. Protože jsme oba měli "pod kůží", zhodnotili jsme situaci jako vyhozené koleno a jakýmsi trhnutím jsme se jej pokusili vrátit do původního uložení. Koleno zakřupalo, Unkas zařval a za chvíli už na noze stál. Zpětným pohledem si myslím, že koleno vyhozené z kloubu mít nemohl a můj neodborný zásah k jeho nataženému vazu svým způsobem i trochu přispěl. Každopádně se ten večer na nohu Unkas postavil, byť pajdal po zbytek čundru.

Píseň
Bylo nádherné letní ráno. Potřeba ulevit tlaku močového měchýře mě vytáhla ze spacáku jako prvního, a jak na mě dýchla atmosféra rodícího se slunečného dne, do útrob spacáku na palandu srubu na Srnčáku jsem se už nevrátil. Usadil jsem se na lavici v předsíni, zapálil si retku a vdechoval karcinogeny kutnohorského tabákového výrobce. Nostalgická nálada mě přivedla na myšlenku složit po vzoru svého bráchy nějakou píseň. Unkas byl vybaven pro psaní písniček nadáním, texty i melodie psal téměř na koleni a někdy i dokonce na počkání. Svými texty se trefoval do našich nálad a přestože s odstupem času a bez možnosti nasát dobovou atmosféru se mohou zdát v dnešní době někdy trochu zvláštní, pro nás to byla - co píseň, to perla. Z nějakého důvodu jsem si v to ráno myslel, že bych mohl být vybaven podobným talentem co můj bratr a položil jsem základ svojí první, ale zároveň také poslední písně. V týdnu po večerech mi s tím musel pomoci Grepa, byť valná většina původního textu pocházela z dílny mojí. Výsledkem bylo šest slok bez refrénu. Byla to strašná sračka! Po několikerém přehrání skončila na dně šuplíku a tam by pravděpodobně zůstala napořád, kdyby jí neobjevil Unkas. Ani on by se do jejího rozšiřování nepustil, ale chyběla nám jedna skladba při nahrávání naší druhé osadní kazety. Jak bylo jeho zvykem, na koleni doplnil refrén, další čtyři sloky a název. Rozdíl mezi jeho psaním a mým je na první pohled velmi patrný. Píseň se nahrála na kazetu. Upřímně musím přiznat, že mě ta písnička po letech strašně sere a kdyby v ní nebylo Unkasovo stopy, do našeho zpěvníku bych jí určitě nedával. Leč je tam, ale odkazovat na ní nebudu.

Bomba
O žádném destrukčním ani nástražném zařízení nebude v následujících řádkách řeč. Bomba je popěvek! Přišel s tím Medelák. Vůbec nevím kde k těm několika slovům přišel a ani on sám nezná zdroj. Zkrátka se to objevilo na konci podzimu 1993. Popěvek se stal velmi rychle populární. Zvlášť se stoupající hladinkou promile v krvi bylo mnohem snadnější se k němu vracet. Základem jsou vyloženě debilní slova a je nutné je podpořit hlasitostí. Ostatně, bomby hlasité jsou. "Zpěv" nás někdy provázel cestou z restaurace, bohužel v rámci opojení kvasným derivátem jsme jej opakovaně vyřvávali na srubu, což bylo v ostrém rozporu oproti snaze jinak nebýt v lese příliš vidět ani slyšet. Myslím že "Bombu" zná celé údolí Mnichovského potoka od Senohrab po soutok se Sázavou a tamní trampské osady se asi musely divit, kam se ten tramping za ta léta posunul. Asi jsme si tím kraválem zatloukali další hřebík do rakve srubu na Srnčáku, ale to si nikdo příliš v tu chvíli neuvědomoval. Bomba nebyla jen výsadou období Srnčího palouku, velké popularitě se těšila i na pozdějším Domašíně. V tamním rozlehlém lese to plašilo ale maximálně zvěř, zatímco na Srnčáku to možná sralo i myslivce. Ani po Domašíně popěvek nevymizel, leč jeho použití se stávalo více sporadickým. Nezmizel však nikdy a k jeho "použití" došlo dokonce i nedávno na Požárech.


Ééééééééééééééééééééééééééj!
Padala bomba!
Vodevrel jsem hubu!
A byla z něj plomba!
Ééééééééééééééééééééééééééj!
Keby všecja ljuďja,
na tom širom svetě,
vodevreli buby,
něbolo by záhuby!
Ééééééééééééééééééééééééééj!


Motor
V zimě 1993-94 jsme s Grepou doma spřádali velké plány vlastnoručně zhotovit nějakou motorem poháněnou dvoustopou káru. Vůbec nevím jak jsme to chtěli na pražském sídlišti uskladňovat a provozovat, nicméně k postupné realizaci jsme se přesunuli velmi brzy. Ve třetím ročníku na učňáku jsem na dílně u soukromníka ve volném čase z donesených věcí vyráběl díly na káru, jako bylo ovládání plynu, řízení a části rámu. Chyběl nám motor, ta nejdůležitější součást, kolem které se dala celá kára postavit. Než jsme nějaký stačili vyhandlovat z Jardy, jehož táta byl sběratelem vraků motorek i aut, za nádražím v Senohrabech jsme u opuštěné boudy sloužící jako skládka nepotřebného materiálu nalezli motor, vzhledově naprosto vyhovující našim potřebám. Dle slov Karlika šlo o motor z utahovačky na koleje. Motůrek jsme nenechali válet na sněhu. Unkas vyňal z jutového poštovního obalu svou kytaru a celý ten více než dvacetikilový aparát včetně odstředivé spojky putoval do zmíněného pytle. O jeho přepravu se kompletně postaral Grepa. Zcela bez odpočinku jej donesl až na srub. Ještě večer jsme se jej pokusili nastartovat, leč motor ani neškytl. Úspěšně jsme jej oživili v předsíni srubu hned ráno. Více jsme nacupovali starý zvodnatělý benzín, uzavřeli sytič naplno a motor vzápětí naskočil. Leč škytal a v běhu se neudržel dlouho, vody v benzínu bylo na něj zkrátka příliš. Zrovna ve chvíli kdy motor zhasl, jsem uviděl dvě postavy v zeleném. Mířily k nám! Myslivci! Dostali jsme dvoutýdenní ultimátum na vyklizení a likvidaci srubu. Bez dalších řečí oba zamířili k Baštírně. Pozn.: Přišli i odešli úplně stejně, jako tajemná noční návštěva o několik týdnů dříve, popisovaná v minulém díle Střípků ze Srnčího palouku. Byli jsme jak opaření. Ten den byla nálada na bodu mrazu. Motor v poštovním pytli Grepa odnesl až na vlak a následně až ke mě domů.

Srubu na Srnčím palouku zbývaly už jen dva týdny existence!

Motor jsme doma zprovoznili, ale nikdy žádnou káru nepoháněl. Zakoupili jsme motorky a projekt káry byl zapomenut. Chvíli sloužil motor k pokusům, ale pak skončil ve sklepě, kde se nachází dodnes.

V posledním díle Střípků ze Srnčího palouku se budeme věnovat událostem kolem koupání, jak dobrovolného, tak i nedobrovolného. Uzavřeme tím kapitolu našeho posledního osadního místa.