Trampská osada Minessota

Když se hovoří o československém předválečném opevnění, většině lidí se vybaví těžké pěchotní sruby, dělostřelecké tvrze a spousty lehkých pevnůstek v pohraničí. Jen málokdo však ví, že ve Středních Čechách se západně od Prahy nacházela mohutná opevněná linie bunkrů, ve které bylo mezi Mělníkem, Velvary, Slaným, Kladnem, Berounem a Slapy v letech 1936 až 38 vybetonováno 757 řopíků a 77 pevnůstek staršího typu. Silně opevněné pásmo, mající za úkol zadržet případné útočící německé armády od západu na Prahu, bylo brzy i v oficiálních kruzích nazýváno Pražskou čárou. Po okupaci zbytku republiky v roce 1939 a vytvoření Protektorátu Čechy a Morava vyvstala mezi německým vojenským velením obava o využití pevnůstek českými odbojovými organizacemi při případném povstání nebo ozbrojených akcích vůči německé branné moci a bylo proto nařízeno pevnůstky na území Protektorátu zničit. Objekty opevnění byly ničeny trhavinou a posléze dále rozebírány na stavební materiál a kvalitní ocel. Odstřelům uniklo pouze 35 pevnůstek, především díky jejich blízkosti budov nebo jiných objektů, u kterých hrozilo poškození. Mnoho z nich pak postupem doby zmizelo v obytné zástavbě. Na polích zbytky bunkrů zmizely většinou téměř beze stopy, v lesích bývá stopa po pevnůstkách pro oko zkušeného hledače bunkrů většinou čitelná, pro neznalého je ovšem velmi těžko rozpoznatelná. Mohutná opevněná linie tak zanikla během války a ještě v devadesátých letech i na přelomu tisíciletí bylo umístění desítek objektů velkou neznámou. Psal se rok 2004, když jsme se tento stav rozhodli změnit.

Kouzlu jistého tajemna i dosud zakázaného při objevování betonových předválečných monolitů jsem propadl o deset let dříve, v létě roku 1994. Tehdy mě k průzkumu řopíků na Českolipsku vytáhl Jarda během našeho týdenního vandru po Roverkách a tím se nastartoval můj další velký koníček, který s jistými výkyvy přetrvává do současnosti. Už tehdy mě zaujala drobná knížka o zaniklé Pražské čáře. Podle ní jsme podnikli do těch míst několik vandrovních výprav. V devadesátém sedmém jsme blízko města Dubá pak jednu pevnůstku rekonstruovali a vytvořili v ní menší muzeum. Naše snaha však netrvala dlouho, neboť o rok později bylo muzeum kompletně vykradeno. O obnovu jsme se nepokusili, neb přišly jiné priority. Velký návrat k pevnostnímu muzejnictví přišel překvapivě z iniciativy Medeláka na přelomu let 2003-04. Brzy jsem propukl stejnému nadšení. Obnova našeho původního bunkru u Dubé nebyla v plánu a my hledali novou pevnůstku, vhodnou pro naše plány. Do našeho hledáčku se dostal zabetonovaný řopík u železniční trati nedaleko Hýskova na Berounsku, který jsme v minulosti opakovaně navštívili. Na jaře toho roku jsme začali shánět výbavu v pohraničních objektech opevnění na Šumavě a v létě oslovili městský úřad v Berounu s žádostí o pronájem pozemku pod bunkrem. Zatímco úřední šiml přemýšlel, pustil jsem se do příprav na domácí půdě a dal se do výroby webové prezentace budoucího muzea.

Nulová znalost zdrojových kódů internetových stránek mě odkázala na použití jednoduchého programu k výrobě několika statických tapet. Oproti tehdejším syrovým stránkám Minessoty mi muzejní webovky připadaly mnohem hezčí a s vervou jsem se pustil do jejich rozšiřování. Původním cílem bylo odprezentovat nejen muzeum samotné, ale i blízké okolí. Každá pevnůstka mezi Berounem a Nižborem dostala svou statickou kartu, na kterou jsem chtěl ukládat fotografie pozůstatků. Dokumentace zbytků po opevnění měla být přínosem hlavně pro muzeum, neboť bylo nezbytné umět hovořit nejen o historii i pevnůstce samotné, ale i o navazujícím okolí. Perimetr mého působení se neustále rozšiřoval a nakonec měl obsáhnout všechny objekty celé Pražské čáry. Začal jsem se učit nové techniky dynamických stránek a naplánovali jsme průzkum dále od našeho působení. Bylo léto roku 2004.

Nádraží v Kamenných Žehrovicích se mělo stát výchozím bodem našeho putování, neboť v jeho bezprostřední blízkosti leží v lesích zbytky po opevnění. Ve zmíněné knize se nachází dobová letecká fotografie, na níž jsou velmi dobře vidět střelecké průseky mezi jednotlivými pevnůstkami. Kde byly průseky, tam se nachází pozůstatky po pevnůstkách. Právě proto jsme cíl cesty na první den vandru směřovali právě do těch míst.

Čtvrteční odpoledne před koncem června se neslo ve znamení odjezdu mě a Medeláka západním směrem. Na pražském Masarykově nádraží jsme nastoupili do posledního vagónu typu BTX třívozové soupravy tažené motorovou lokomotivou řady 714 a o hodinu později opustili drážní prostředek na liduprázdném nádraží v Kamenných Žehrovicích. Protože se od západu pomalu na Kladensko přisouval tmavý frontální systém, usoudili jsme, že nejlepší bude čtvrteční průzkum opevnění vynechat a snahu o objevování přesunout k nalezení restaurace. To se nám povedlo v blízké obci Srby. Hostinský ve svém podniku asi poprvé uviděl dvě postavy v maskáčích s batohy na zádech, neboť jeho vyloženě přátelský tón dával tušit, že čundráci nejsou jeho běžnou klientelou. Vstřícnost jsme mu oplatili dostatečnou konzumací z jeho "čepu" a do budoucna si podnik oblíbili k opakovaným návštěvám. Dlouho po oficiální zavírací době jsme jako poslední hosté opustili lokál a zamířili k okraji lesa, kde jsme při cestě sem zahlédli krmelec pro zvěř. Ten se stal vítaným přístřeškem pro nocování za počínajícího deště.

Vytrvalý déšť v noci sice zmírnil, ale o pátečních dopoledních hodinách dosud neustal. Probudili jsme se poměrně pozdě a nějakou dobu vyčkávali v suchu krmelce, jestli se počasí přeci jen neumoudří. Když se tak nestalo, navlékli jsme ponča a vyrazili vstříc průzkumu zbytků opevnění. Podél bývalé linie jsme mířili na obec Doksy, fotili na nekvalitní fotoaparát zbytky po řopících bez fotografického skillu a za mizerných světelných podmínek. Krom osmi pozůstatků po pevnůstkách jsme objevili i leknínové jezírko v propadlišti vzniklém těžbou uhlí. Zmáčení deštěm a z prodírání houštinami jsme nakonec dorazili do zmíněné vsi, kde jsme objevili otevřenou restauraci. Zatímco jsme sušili oděvy v jejích prostorech, pojedli chutného jídla a popíjeli přitom chlazené výrobky z chmelu, venku mezitím přestalo pršet a chvílemi se dokonce objevila i modrá obloha. Posilněni na další cestu jsme vyrazili po silnicích na Dolní Bezděkov a za ním se usadili k pozdní večeři u atypické dochované pevnůstky, zasazené do tělesa silničního náspu. Ještě před soumrakem jsme nafotili zbytky posledních dvou bunkrů toho dne. Ten druhý najít byl docela oříšek, neboť jeho zbytky se nacházejí ve velmi zarostlé stráni nad Mosteckým mlýnem a nalézt k němu přístup skrze chatovou kolonii trvalo stejně dlouho jako hledání samotných trosek. V další cestě jsme pak vlivem soumraku nepokračovali a nalezli místo k nocování v lese nad silnicí.

Ulehli jsme ku spánku, ten ale ještě přijít neměl. Charakteristický zvuk šustění listí mě probral dříve, než jsem stihl zcela opustit stav bdělosti. Šustot v korunách stromů velmi rychle zesílil a na můj spacák zabubnovaly první kapky deště. Na tuto alternativu byl Medelák připraven, neboť ještě před ulehnutím se omotal do krycí plachty, kterou jsem jako zbytečnou večer odmítal přes sebe přehodit. Moje celta se nacházela pod námi. Medelák mi rychle nabídl pobyt pod jeho plachtou. Ovšem jen několik vteřin předtím vypustil z konce jeho tlustého střeva nadbytečný vzduch formou tzv. "indiána" (není slyšet, není vidět, ale zabíjí). Celodenní konzumace piv a ranních konzervovaných fazolí udělala své. Protože jsem jeho výtvor neslyšel, s povděkem jsem se přikulil pod plachtu. V příští sekundě jsem se však znovu vykulil na déšť, neboť to co ovanulo můj čichový orgán bylo v tu chvíli pro mě horší, než kapičky H2O padající na můj spacák. U kamaráda jsem samozřejmě svým jednáním vyvolal mohutné veselí, u sebe pro změnu horečnatou činnost ve snaze se zabalit do celty pode mnou. Pod plachtu jsem se už nevrátil. Nebylo třeba, dešťová přeháňka netrvala déle než dvě tři minutky a po zbytek noci se už nevrátila.

Na další cestu jsme se vypravili až pozdě dopoledne, neboť spánek i následující snídani jsme si trochu protáhli. K Nižboru jsme zamířili lesním masivem na jih a pak se polní cestou napojili na silnici. Krom průzkumu několika trosek bunkrů jsme asfalt neopustili až do zmíněné obce. Následovala krátká návštěva pohostinství a pak nezáživný pochod po silnici do Hýskova. Před jeho okrajem jsme ještě zašli nafotit rozsáhlé trosky po jedné atypické pevnůstce u Berounky. Ta se dochovala po prvním odstřelu, se stropem trčícím vzhůru a všemi stěnami rozvalenými do stran. Bylo to naposledy, co jsme takto zbytky pevnůstky viděli, neboť o dva roky později majitel pozemku rozvaliny strhl a zavezl zeminou. Dost bylo pro ten den opevnění, proto jsme zamířili do oblíbené hospody Ve staré huti, kde jsme pojedli, popili a poseděli až do hlubokých nočních hodin. Cesta do tunýlku pod železniční tratí už nebyla dlouhá a my v prvních nedělních ranních hodinách ulehli do spacáků.

Oproti předchozímu dni jsme vstávali poměrně brzy a vydali se na další cestu do Berouna. Na jeho okraji i u autobusového nádraží jsme nafotili ještě dvě dochované pevnůstky a chystali se přes město dojít na nádraží na vlak. V tu chvíli mi zavolal Čundrboy. Nacházel se autem blízko nás a chystal se navštívit svůj kemp na Brdech. Jeho nabídku společné návštěvy jsme přijali. Vyzvedl nás na autobusáku, dojeli jsme do Lhotky, kde jsme zanechali auto a vyšlápli si kopec nahoru. Byla to naše první návštěva jeho kempu. V odpoledních hodinách jsme zamířili zpět k autu a Čunda nás rozvozil k domovům.

Nedlouho poté přistál v mých rukou úřední dopis z městského úřadu v Berouně se zamítavým stanoviskem ohledně pronájmu pozemku pod bunkrem v Hýskově. Na základě toho začalo naše obnovené muzejnické nadšení postupně uvadat, neb na Pražské čáře se žádný další vhodný bunkr k rekonstrukci nenacházel a zkoušet to mnohem dále od domovských souřadnic se nám nechtělo. Ještě nějakou dobu jsem v práci ve chvílích volna dodělával elektricko-pneumaticko-mechanické zámky pancéřových dveří vyvinutých mnou na základě zkušeností z vykradení minulého muzea a Medelák pracoval doma na něčem podobném na dveřích mřížových. Tím ale veškeré práce na muzeu utichly. Jenom webové stránky zůstaly, i nadšení pro objevování zaniklé opevněné linie před Prahou. Opustil jsem projekt primárního zaměření internetových stránek na muzeum a věnoval se zmapování stavu celé Pražské čáry. Do webovek jsem aplikoval nově nabyté zkušenosti, změnil jsem jejich vzhled a doplnil prvním základním redakčním systémem. Současně jsem většinou sám nebo někdy s Medelákem vyrážel ve volných chvílích na průzkumné výpravy po pozůstatcích opevněného předmostí hlavního města. Porucha disku mého počítače mě po nějaké době připravila o velkou část dosud nepublikovaných záloh a následně se bohužel přidal i jeden z mých nešťastných povahových rysů. Stránky na několik let skončily u ledu, průzkum jsem omezil, ale nepřestal jsem s ním. Plné obnovy se stránky o Pražské čáře dočkaly až po deseti letech. Fungují dodnes. Protože jsme v podstatě dokončili objevování zmíněné linie, dočkaly se v době nedávné rozšíření na celou republiku a mapování dalších vojensky významných míst. Přestože moderní technologie značně pokročily a lokalizování zaniklých objektů pomocí kalibrovaných dobových leteckých snímků a pozičního družicového systému značně ulehčují práci, ani v současné době stále neznáme přesné umístění ještě třech pevnůstek Pražské čáry.

Tento čundr se stal základem malé série vandrů od Kamenných Žehrovic do Berouna. Sestava se neměnila a pochodová trasa jen málo. V roce 2008 jsme z Kladenska k Berounce mířili naposledy. Někdy bych určitě do těch míst vandrem vyrazil, ale už to nebude možné ve stejné stopě. Oblíbená hospoda v Srbech zanikla, Bratronická taktéž. Hýskovská Stará Huť je také mimo provoz, tamní oblíbená restaurace pod jezem je primárně určená pro strávníky a s kuchyní zavírá i lokál. Tunýlek pod železniční tratí zanikl při rekonstrukci drážního tělesa a k pevnůstce nad ním se přes zimu nastěhovali bezdomovci. Plánované vyhlášení národního parku mezi Bratronicemi a Nižborem pak bude asi pomyslnou tečkou.