Je to už několik týdnů nazpátek, co Grepa poprvé zmínil myšlenku, že by chtěl vyzkoušet vyhledávání starých věcí po lesích nebo polích pomocí detektoru kovu. To je koníček, který jsem svého času chtěl absolvovat také, nicméně jeho časová náročnost mě vzhledem k aktivním zálibám jiným od jeho provozování odradila. Když jsme se po práci v uplynulý pátek sešli na oblíbeném rybářském místě u Vltavy blízko obce Bukol, kam jezdíme posedět, popít i přespat, Grepa svojí myšlenku detektorového vyhledávání opět oživil. Stala se tématem večerní a posléze i dopolední rozpravy. Jako případný testovací polygon pro vyzkoušení provozu přístroje a současného získávání zkušeností pro práci s ním jsem zkusmo navrhl zajet v budoucnu k místu, kde v minulostí stával náš srub na Srnčím palouku. V roce 1994 srub lehl plamenem i se všemi našimi věcmi. O dvacet let později jsem se pokusil místo bývalého srubu navštívit, vzhledem ale k výrazné změně lesa v okolí jsem jeho umístění nenalezl a prohlásil, že jeho zbytky zanikly při těžbě starého lesa. Loni na podzim jsem se do těch míst vydal znovu a tentokrát jsem byl úspěšnější. O téměř padesát metrů jinde než jsem původně hledal, nalezl jsem zkroucený zbytek kamen značky Petra a torzo ocelové židle.
Na myšlenku návštěvy místa srubu a jeho propátrávání pomocí detektoru kovu teď Grepa reagoval velmi pozitivně.
Byla sobota po jedenácté dopolední, když jsme se do oblíbené hospůdky v Bukolu vypravili na jídlo. Během čekání na něj opět přišla řeč na budoucí detektorové vyhledávání. Grepa chvíli zíral do mobilu ve snaze najít obchod s detektory, přičemž po chvíli mi ukázal, že jeden trochu kvalitnější mají skladem v jedné prodejně v pražských Štěrboholech. Obchod byl otevřen do třinácté hodiny odpolední. To bylo za hodinu a patnáct minut! Bylo rozhodnuto. Po rychlém obědě Grepa skočil do auta a uháněl ku Praze, zatímco já k ní zamířil vozidlem svým o poznání pomaleji. Krátce poté co jsem zaparkoval před svým domem v Uhříněvsi zastavil nedaleko Grepa a už z dálky na mě mával s krabicí v ruce. Nový detektor jsme sestavili a zamířili do elektroprodejny v Průhonicích pro baterky. Sobotní cesta do Senohrab se ukázala být náročnější než jsme předpokládali. Jedna uzavírka nás navedla na dlouhou objízdnou trasu, na které se pohybovalo větší množství cyklistů a důchodců v autech bojících se je předjet, abychom nakonec narazili na uzavírku druhou. I tu se podařilo nakonec objet, přičemž další cestu ještě zkomplikoval traktor převážející mobilheim. Z původních 20-ti minut jízdy to vyšlo nakonec přes hodinu, ale nakonec jsme v Senohrabech u bývalého hotelu Hrušov zaparkovali. Následovala cesta na Baštírnu, krátké osvěžení u přeplněného stánku a výšlap nahoru do kopce. Místo bývalého srubu jsme opět chvíli hledali, neboť v hustém mladém podrostu jej člověk snadno mine i ve vzdálenosti jen několika metrů.
Protože jsme v daném oboru naprostí amatéři, zpočátku jsme se potýkali s mnoha "dětskými nemocemi" při ovládání detektoru kovů. V rámci rychlého rozhodnutí a následného výjezdu jsme také zapomněli doma polní lopatku a nálezy jsme proto museli vyhrabávat ručně. Také spousta falešných signálů nás často vedla k hrabání někde úplně jinde. Nakonec jsme ale byli nad očekávání úspěšní. Podařilo se vyhrabat celá kamna včetně obou horních tálů, nalézt druhou ocelovou židli a několik dalších věcí, nad kterými se ještě pozastavím. Také se podařilo úspěšně s jistotou zaměřit přesné umístění srubu, které se nachází nějakých deset metrů ve svahu výše od nalezeného torza kamen. Ty se zřejmě ze svého původního umístění vlivem požáru skutálely o kus níže svahem.
Vodítkem pro samotné hledání je velké množství hřebíků. Ty se nachází nejen v okolí, ale poměrně věrně i rýsují bývalé stěny srubu. Protože jsme byli nedostatečně vybaveni, vyhledávání jsme omezili jen na povrchový sporadický sběr. Na místo se chystáme lépe vybaveni, především lopatkami, metrem, magnetem, kyblíkem na nálezy a dalšími nezbytnými věcmi pro podrobný průzkum.
I přes zatím jen předběžnou prohlídku místa mohu však vyvrátit dva mýty o srubu, které se vlivem času a degradací paměti staly běžně reprodukovanými.
Srub byl o něco menší než v našich představách! Oproti Benickým skalkám šlo sice o výrazné navýšení jeho rozměrů, ale představy o jeho velikosti vlivem absence fotografií v mojí paměti trochu nabobtnaly. Srub sice vypadal přesně jako na
3D modelu, který jsem "postavil" v elektronické podobě a "nafilmoval" jej pro kanál Youtube (na jeho podobě jsme se shodli tři pamětníci), ale představa nějakých sedmi metrů na délku i s předsíní byla poněkud přemrštěná. K podrobnému měření se sice ještě chystáme, ale již nyní mohu říci, že srub včetně předsíně na délku měřil jen něco kolem pěti metrů.
Srub byl postaven z o něco tenčích klád než byla představa. Důkazem toho jsou nálezy hřebíků o nejčastějším rozměru 100 mm. Pořádných "krováků" jsme na spáleništi nalezli sice také několik, ale ty držely spíše spodní partie srubu. Lze tak usuzovat, že spodek srubu byl postaven z klád o průměru kolem dvaceti centimetrů, ale jejich průměr směrem nahoru klesal. Zmiňovaný 3D model pracuje s kládami přibližně stejnými po celých stěnách, což ale asi úplně realitě neodpovídalo.
Další závěry však ponecháme až na chystaný podrobný průzkum místa.
Teď k nálezům.
Zajímavé bylo torzo staré baterky s jedním monočlánkem uvnitř. O jakou baterku se jedná jsem zatím nezjistil
Dochovaný, značně zkorodovaný, 1,5 voltový monočlánek.
Velkou perlou bylo nalezení drátku zajišťující špunt v hrdle lahve šampaňského vína v těsné blízkosti bývalého ohniště.
Určitě největším nálezem z Grepovo ruky byla ninja hvězdice. S jejím objevením se nám jak mávnutím kouzelného proutku vybavilo, jak jsme podobné přípravky vyráběli a cvičili s nimi v reakci na nezvanou
noční návštěvu srubu v zimě 1994, která nás tehdy docela vyplašila. Krom kladení pastí v okolí jsme cvičili i výpady vůči případnému dalšímu nočnímu návštěvníku, a hvězdice měla zřejmě dodat pocit vlastního vyzbrojení. Vzhledem k tomu, že jsem na učilišti ve třetím ročníku pracoval u soukromníka na nůžkách, z nerezového plechu jsem jí vystřihl já. Dochovala se v perfektním stavu.
Za tu hodinovou výpravu jsme ze země vydolovali kolem třiceti hřebíků, a podle toho, jak to pod zemí ještě pípá, jich tam ještě několik desítek na nás čeká. Doufáme, že se nám podaří nález žárem k sobě seškvařených hřebíků (ten slitý kus jsem držel v ruce krátce po požáru v dubnu 1994), a možná několik dalších kusů výbavy, jako byl třeba nalezený D kroužek z US torny. Pokud nálezů bude více, chci tady na webu založit sekci "Stopy minulosti", do které chci pečlivě zdokumentovat Srnčí palouk, ale v budoucnu i Benické skalky, nebo třeba Domašín.
Ovšem asi největší objev poslední doby co se týče Srnčího palouku byl zcela náhodný a nečekaný.
S největší pravděpodobností jsme se dozvěděli důvod vypálení srubu na Srnčím palouku! Za onou informací stálo obyčejné a zcela náhodné setkání před dvěma týdny s neznámým člověkem ve vlaku při našem čundru směrem k Domašínu. Více se dozvíte v připravovaném popisu onoho vandru ....
836
