Proti naším zvyklostem jsme přípravy na tento vandr zahájili už dlouho dopředu. Plánem bylo vyrazit z Blíževedel a dojít do Zakšína, při cestě posbírat pár schránek pro hru
geocaching, prohlédnout si pár kempů a objevit nějaká nám neznámá místa. Stav účastníků se neustále měnil, přislíbilo účast skoro 11 lidí, pracovní nebo rodinné povinnosti však několika znemožnily čtyřem z nich jet s námi, proto nás ve finále vyrazilo sedm. I tak to na naše poměry byl nevídaný úspěch. Protože jsme tuto akci pojali jako gastro-chodící vandr, nasvědčovaly tomu i přípravy. Ve špajzu se dlouho dopředu sušila šiška Vysočiny, v lednici uzrávaly utopence, nakládali jsme 6 kilogramů krkovice na gril, pekly se bůčky a v lednici se chladily dva 5-ti litrové soudky s pivem. V našich zásobách se nacházely též 4 litry vynikající slivovice z
Radlíku a několik dalších litrů kořalky všemožného typu. Zásoby potravin a pití byly tedy kompletní, celý team ve složení mě (tedy Lávy), Džardy, Bludiho, Voříška, Čundrboye, Míry a Medeláka ve středu večer ještě dobaloval svoje věci a ve čtvrtek se mohlo vyrazit. Psal se tedy čtvrtek 23.8.2007.
Po práci jsem vyfasoval nevděčnou funkci svozového řidiče. Voříška s Medelákem jsem hodil z práce na Jižňák, Bludiho s Mírou z Uhříněvse ke mě domů. Medelák s Voříškem naplnili moje očekávání a vydali se na nás čekat do Holešovic, kde zapadli do nejbližšího stánku. Doma jsem musel ještě dobalit zbývající věci a především jsme museli přerozdělit zásoby. Obtěžkáni jídlem a pitím jsme vyrazili na metro za naším předvojem. V metru jsme už začali s odlehčováním zátěže ze zad, první na řadě byla Ořechovka. Flaška s lahodným likérem šla z ruky do ruky a brzy byla o půl kilo lehčí. V Holešovicích jsme dlouho nemuseli hledat naše kamarády, hluk a veselí od jednoho stánku bylo zdáli slyšitelné. Byli jsme tedy skoro kompletní, zbýval Čundrboy, proplétající se odpoledními zácpami středem města. Napsal zprávu přes mobilní operátory že pravděpodobně nestíhá, MHD byla utopená v kolonách a že za námi přijede příštím vlakem. Zakoupili jsme tedy skupinovou jízdenku a vydali se na perón. Vlak měl pořádné zpoždění, které bylo ale naším štěstím, neboť nás dostihl Čundrboy. Ještě ke všemu zakoupil pro každého lahváče na cestu. Vlak nebyl proti očekávání ani příliš plný, my jsme přesto obsadili chodbičku a dali se do konzumování rychle teplajícího piva z prvního otevřeného soudku. Jízda rychlíkem do Lovosic probíhala kromě několikerého obtěžování spolucestujících opačného pohlaví z naší strany celkem klidně a zhruba po hodině jsme v Lovosicích přestupovali na další vlak směrem na Českou Lípu. V tomto vlaku jsme už vytáhli kytaru a "Buzerant song" otřásl vagónem. Následovala další série písniček. V Blíževedlech jsme opustili vlak a naše první kroky zamířily k nedalekému stánku. U piva jsme si ujasnili plán další cesty a poté vyrazili po silnici směrem ke vsi
Skalka, jejíž první domy jsme míjeli už za šera. S místní hospůdkou jsme měli z minulosti velmi dobré zkušenosti, proto nás to dovnitř obrazně řečeno vcuclo. Hodné paní výčepní vůbec nevadilo že jsme vytáhli kytary, naopak hned vypnula televizi a zaposlouchala se do našich písní. S postupující nocí se hospoda pomalu vyprázdnila a Medelák na chvíli usnul. Krátce před zavírací dobou jsme se vydali na další pochod ke Kačabače. Cesta za tmy ubíhala rychle a vedeni GPSkou jsme za chvíli dorazili na náš oblíbený sroubek. Rozdělali jsme oheň, vytáhli maso na opečení a ... Víc už si nepamatuju, vlezl jsem si na palandu ve srubu a v mžiku jsem spal. Z vyprávění však vím, že za chvíli přišel liják, proto se zbytek mančaftu přesunul do srubu, kde Čundrboy zapálil v kamnech a opekl maso na pánvi. Džarda se činil a dřív než mu alkohol zamotal jazyk, odehrál pár písniček.
Ráno mě probudilo praskání ohně, Voříšek je ranní ptáče a provedl první přípravy k podávání snídaně. Já jsem tedy dodal dvě kila masa k opečení a soudek piva. To se muselo sníst a vypít, já už se s tím fakt na zádech vláčet nechtěl! Po velmi vydatné snídani a pár panácích slivovice jsme pomalu zabalili věci, uklidili ve srubu a zvolna se vydali na další cestu, vedeni šipkou GPSky. Začali jsme hledat první krabičky
Husí cesty, tedy internetové hry zvané Geocaching. Zanedlouho jsme dorazili ke kempu
Key-Way. Je to moc krásný kempík, přestože je docela profláknutý, bylo zde krásně čisto a uklizeno. Vylezli jsme na skály a pokochali se nádherným výhledem, především na
Vlhošť. Na kempu jsme poseděli a pojedli a poté se vydali dál směrem ke zmíněné Vlhošti. Dole u křížku jsme rozbili dočasný tábor a spolu s Bludim jsem se vydal na úpatí hory nalézt další krabičku. Vrátili jsme se a našli zbytek mančaftu oddávající se snění, pouze Voříšek držel pozice a hlídal svoje spící kamarády. Vydali jsme se na další cestu směrem na
Heřmánky. Cestou jsme zašli na kemp
Orion, nádherný a hezky ukrytý kempík uprostřed skal. Pokračovali jsme dál a zanedlouho se ocitli u kempu
Heřmánek. Je to zpevněný skalní převis, skoro orlí hnízdo, do kterého se kdysi lezlo po žebříku. Nabrali jsme vodu ve studánce na další cestě, pod studánkou provedli v potoce nezbytnou hygienu a s vidinou hospody se rychlým krokem vydali dál do Heřmánek. Tam jsme zjistili, že jde pouze o chatovou osadu bez hospody, proto jsme rychle změnili plán a vydali se do vsi
Dřevčice, ve které jsme měli jistotu perfektní restaurace. Nemýlili jsme se a zapadli do útulné hospůdky na náměstí. Zde jsme se notně zdrželi, pojedli popili a vydali se na další cestu. Vrátili jsme se na původní trasu a mířili směrem k skalnímu hrádku
Čap. Tam jsme dorazili až večer, stihli jsme ještě zajít na dřevo a už se na kraj snesla tma prosvícená měsícem přicházejícím do úplňku. Pod naším oblíbeným převisem jsme rozdělali oheň, upekli zbývající dvě kila masa a pochutnali si na zásobách piva přinesených z Dřevčic. Večer ubíhal za hry kytar. Dlouho po půlnoci jsme šli na kutě.
Ráno se opakoval stejný scénář jako předchozí den - Voříšek sedící u ohně. Jak to krucinál ten chlap dělá že jde spát poslední a ráno je jak rybička ? Postupně jsme se vydrápali ze spacáků, posnídali utopence, vdechli nějakou tu kořalku a dali se pomalu do balení. Na další cestu jsme se ale vydali až kolem oběda. Prohlédli jsme si skalní hrádek Čap a pokochali se nádherným výhledem do okolí. Začali jsme klesat svahem dolů do Čapského dolu a pak směrem na
Pavličky. Dlouhý pochod předchozích dní si však začal vybírat svojí daň, Bludi začínal mít puchýře jak pětikoruny. Ale do cíle ještě daleko, museli jsme jít. Cestou jsme se osvěžili ve studánce, už jsme to potřebovali, voda v poledním vedru rychle docházela. Prošli jsme Pavličkami, přešli kopec a už se před námi otevřela hladina místního malého, ale celkem čistého rybníčku. Zchladili jsme nohy, někteří se vykoupali celí. Vidina hospody v Zakšíně nás ale hnala kupředu, jaké však bylo ale zklamání, když jsme k ní dorazili a zjistili, že mají zavřeno. Prý tedy dočasně, cedulka v okně hlásila že otevřou ve tři hodiny, což bylo za hodinu a půl. Počkali jsme tedy na zastávce naproti hospodě, nechali projet oběma směry čtyři autobusy a čekali na třetí hodinu. Ale chvíli před "otvíračkou" jsme zahlédli ruku stahující z okna cedulku slibující otevření, na místě zůstal jen nápis DNES ZAVŘENO. Naštěstí ten den jel ještě jeden autobus směrem na Dubou, proto jsme na něj sedli a vydali se do hospody jinam. V Dubé jsme zapadli do restaurace na náměstí, dvě hodiny poseděli a rozdělili se na dvě skupiny. Jedna měla zjistit stav hospody v Medonosích, druhá měla podle výsledku zjištění té první nabrat zásoby piv v Dubé. S Medelákem, Voříškem a Čundrboyem jsme se tedy odebrali na autobusové nádraží, abychom zjistili, že nám bus jede až za hodinu. Právě otevřel zdejší stánek, proto jsme tu počkali na zbytek mančaftu a všichni společně se přesunuli autobusem do vesnice
Medonosy. Cestou jsme zahlédli restauraci v Zakšíně otevřenou! Otevřeli až když nás viděli odjet! V Medonosech jsme zjistili, že hospoda je zavřená. Co teď? Stav Bludiho nohou už byl dost závažný, prohlásil, že na kempy na Království už nedojde. Naštěstí v nedalekém Štětí zrovna pobývala Voříškova přítelkyně, zdravotní sestra. A měla auto ! Bez váhání přijela na pomoc, nabrala Bludiho, Voříška a Džardu a na dlouhý kopec na vrch
Království je vyvezla autem. Ještě se stavili v hospodě pro pivo. Bludimu odborně ošetřila nohy, takže mohl opět celkem volně chodit. Moniko, děkujeme, zachránila jsi nás! Po ošetření a odpočinku jsme se vydali na nedaleké kempy. V kempu
Kajmáno bylo prázdno a čisto. Spolu s Čundrboyem jsme se vydali ještě ke studánce pro vodu, zatímco ostatní donesli dřevo a rozdělali oheň. Večer jsme pak vytáhli poslední zásoby jídla a piva a všechno jsme to zkonzumovali. Na kytary jsme hráli dlouho ještě po půlnoci, dokud jsme všichni únavou nepopadali.
Po sedmé hodině ráno mě probudil Medelák. Nemohl spát a vyvíjel hlasitou činnost kolem ohně. Ten vůl, takhle brzo vstávat! Postupně jsme se probudili všichni, nastalo pomalé balení a dojídání zbytků po včerejšku. Na cestu jsme se vydali před jedenáctou hodinou, vyšlápli si prudký stoupák a pak po hřebeni sestoupili ke skalní vyhlídce
Rač, kde jsme dali chvíli pauzu. Následoval sestup k Pustému zámku a k Zakšínu. Restaurace v Zakšíně opět zavřená, autobus přijel asi za hodinu a my se odebrali do Prahy vstříc svým pracovním povinnostem.
Co dodat na závěr? Kéž by takhle povedených vandrů bylo víc! Počasí přálo, lidé skvělí ...
404
