Trampská osada Minessota

Proti naším zvyklostem jsme přípravy na tento vandr zahájili už dlouho dopředu. Plánem bylo vyrazit z Blíževedel a dojít do Zakšína, při cestě posbírat pár schránek pro hru geocaching, prohlédnout si pár kempů a objevit nějaká nám neznámá místa. Stav účastníků se neustále měnil, přislíbilo účast skoro 11 kamarádů, pracovní a rodinné povinnosti však několika znemožnily čtyřem z nich jet s námi a tak nás ve finále vyrazilo sedm. I tak na naše poměry to byl nevídaný úspěch. Protože jsme tuto akci pojali jako gastro-walking vandr, nasvědčovaly tomu i přípravy. Ve špajzu se dlouho dopředu sušila šiška Vysočiny, v lednici uzrávaly utopence, nakládali jsme 6 kilogramů krkovice na gril, pekly se bůčky a v lednici se chladily dva 5-ti litrové soudky s pivem. V našich zásobách se nacházely též 4 litry vynikající slivovice z Radlíku a několik dalších litrů kořalky všemožného typu. Zásoby potravin a pití byly tedy kompletní, celý team ve složení mě (tedy Lávy), Džardy, Bludiho, Voříška, Čundrboye, Míry a Medeláka ve středu večer ještě dobaloval svoje věci a ve čtvrtek se tedy mohlo vyrazit. Píše se čtvrtek 23.8.2007 .....

Po práci jsem vyfasoval nevděčnou funkci svozového řidiče, Voříška s Medelákem hodit z práce na Jižňák, Bludiho s Mírou ke mě domů. Medelák s Voříškem naplnili moje očekávání a vydali se na nás čekat do Holešovic, kde zapadli do nejbližšího stánku. My zbývající jsme se sešli u mě doma, kde jsem musel ještě dobalit zbývající věci a hlavně jsme museli přerozdělit zásoby. Obtěžkáni jídlem a pitím jsme vyrazili na metro za naším předvojem. V metru jsme už začali s odlehčováním zátěže ze zad, první na řadě byla Ořechovka. Flaška s lahodným likérem šla z ruky do ruky a brzy byla o půl kilo lehčí. V Holešovicích jsme dlouho nemuseli hledat naše kamarády, hluk a veselí od jednoho stánku bylo zdáli slyšitelné. Byli jsme tedy skoro kompletní, zbýval Čundrboy proplétající se odpoledními zácpami středem města. Právě psal že to asi nestíhá, MHD je beznadějně utopená v kolonách a že prý za námi přijede příštím vlakem. Koupili jsme tedy skupinovku a vydali se na perón. Vlak měl pořádné zpoždění, které bylo ale naším štěstím, neboť nás dostihl Čundrboy. A ještě ke všemu zakoupil pro každého lahváče na cestu. Vlak nebyl proti očekávání ani příliš plný, my jsme přesto obsadili chodbičku a dali se do konzumování rychle teplajícího piva z prvního otevřeného soudku. Jízda rychlíkem do Lovosic probíhala kromě několikerého obtěžování spolucestujících opačného pohlaví z naší strany celkem klidně a zhruba po hodině jsme v Lovosicích přestupovali na další vlak směrem na Českou Lípu. V tomhle vlaku už jsme vytáhli kytaru a Buzerant song otřásl vagónem. Následovala další série songů. V Blíževedlích jsme opustili vlak a naše první kroky zamířily k nedalekému stánku. U píva jsme si ujasnili plán další cesty. Vyrazili jsme po silnici směrem k vesnici Skalka, k jejímž prvním barákům jsme dorazili už za šera. S místní hospůdkou jsme měli velmi dobré zkušenosti už z minula a tak nás to dovnitř vcuclo. Hodné paní výčepní vůbec nevadilo že jsme vytáhli kytary, naopak hned vypnula televizi a zaposlouchala se do našich písní. S postupující nocí se hospoda pomalu vyprázdnila, Medelák usnul a tak jsme se tedy vydali na další pochod na Kačabaču. Cesta za tmy ubíhala rychle a vedeni GPSkou jsme za chvíli dorazili na náš oblíbený sroubek. Rozdělali jsme oheň, vytáhli maso na opečení a ...... Víc už si nepamatuju, vlezl jsem si na palandu ve srubu a v mžiku jsem spal. Z vyprávění však vím, že za chvíli přišel liják a tak se zbytek mančaftu přesunul do srubu, kde Čundrboy zapálil v kamnech a opekl maso na pánvi. Džarda se činil a dřív než mu alkohol zamotal jazyk, odehrál pár písniček.

Ráno mě probudilo praskání ohně, Voříšek je ranní ptáče a provedl první přípravy k podávání snídaně. Já jsem tedy dodal dvě kila masa na opečení a soudek piva. To se muselo sníst a vypít, já už se s tím fakt na zádech vláčet nebudu ! Po velmi vydatné snídani a pár panácích slivovice jsme pomalu zabalili věci, uklidili ve srubu a zvolna se vydali na další cestu, vedeni šipkou GPSky. Začali jsme hledat první krabičky Husí cesty, tedy internetové hry Geocaching. Šipka nás dovedla až ke kempu Key-Way. Je to moc krásný kempík, ukrytý mezi skalami. Přestože už je docela "profláknutý" , bylo zde krásně čisto a uklizeno. Vylezli jsme na skály a pokochali se nádherným výhledem, především na Vlhošť. Na kempu jsme poseděli a pojedli a pak jsme se vydali dál směrem ke zmíněné Vlhošti. Dole u křížku jsme rozbili svůj dočasný tábor a já s Bludim jsme se vydali na úpatí hory odlovit další krabičku. Vrátili jsme se a našli zbytek mančaftu oddávající se snění, jen Voříšek držel pozice a hlídal svoje spící kamarády. Vydali jsme se na další cestu směrem na Heřmánky. Cestou jsme zašli na kemp Orion, nádherný a hezky ukrytý kempík uprostřed skal. Pokračovali jsme dál a zanedlouho se ocitli u kempu Heřmánek. Heřmánek je zpevněný skalní převis, skoro orlí hnízdo, do kterého se kdysi lezlo po žebříku. Nabrali jsme vodu ve studánce na další cestě, pod studánkou provedli v potoce nezbytnou hygienu a s vidinou hospody jsme se rychlým krokem vydali dál do Heřmánek. Tam jsme zjistili že jde jen o chatovou osadu bez hospody a tak jsme rychle změnili plán a vydali se do vesnice Dřevčice, ve které jsme měli jistotu perfektní restaurace. Nemýlili jsme se a zapadli jsme do útulné hospůdky na náměstí. Zde jsme se notně zdrželi, pojedli popili a vydali se na další cestu. Vrátili jsme se na původní trasu a mířili směrem k skalnímu hrádku Čap. Tam jsme dorazili až večer, stihli jsme ještě zajít na dřevo a už se na kraj snesla tma prosvícená měsícem přicházejícím do úplňku. V našem oblíbeném převisu jsme si rozdělali oheň, upekli zbývající dvě kila masa a pochutnali si na zásobách piva přinesených z Dřevčic. Večer ubíhal za hry kytar. Dlouho po půlnoci jsme šli na kutě .....

Ráno se opakoval stejný scénář jako předchozí den - Voříšek sedící u ohně. Jak to krucinál ten chlap dělá že jde spát poslední a ráno je jak rybička ??? Postupně jsme se vydrápali ze spacáků, posnídali jsme utopence, vdechli nějakou tu kořalku a dali se pomalu do balení. Na další cestu jsme se ale vydali až kolem oběda. Prohlédli jsme si skalní hrádek Čap a pokochali se nádherným výhledem do okolí. Začali jsme klesat svahem dolů do Čapského dolu a pak směrem na Pavličky. Dlouhý pochod předchozích dní si však začal vybírat svojí daň, Bludi začínal mít puchýře jak pětikoruny. Ale do cíle ještě daleko, musíme jít. Cestou jsme se osvěžili ve studánce, už jsme to potřebovali, voda v poledním vedru rychle docházela. Prošli jsme Pavličkami, přešli kopec a už se před námi otevřela hladina místního malého, ale celkem čistého rybníčku. Zchladili jsme nohy, někteří se vykoupali celí. Vidina hospody v Zakšíně nás ale hnala kupředu, jaké však bylo ale zklamání když jsme k ní dorazili a zjistili že mají zavřeno. Prý tedy dočasně, cedulka v okně hlásila že otevřou ve tři hodiny, což bylo za hodinu a půl. Počkali jsme tedy na zastávce naproti hospodě, nechali projet oběma směry čtyři autobusy a čekali na třetí hodinu. Ale chvíli před "otvíračkou" jsme zahlédli ruku stahující z okna cedulku slibující otevření, na místě zůstal jen nápis DNES ZAVŘENO. Naštěstí ten den jel ještě jeden autobus směrem na Dubou a tak jsme na něj sedli a vydali se do hospody jinam. V Dubé jsme zapadli do restaurace na náměstí, dvě hodiny poseděli a rozdělili se na dvě skupiny. Jedna měla zjistit stav hospody v Medonosích, druhá měla podle výsledku zjištění té první skupiny nabrat zásoby piv v Dubé. S Medelákem, Voříškem a Čundrboyem jsme se tedy odebrali na autobusové nádraží aby jsme zjistili že nám bus jede až za hodinu. Právě otevřel zdejší stánek a tak jsme tu počkali na zbytek mančaftu a všichi společně jsme se přesunuli autobusem do vesnice Medonosy. Cestou jsme zahlédli restauraci v Zakšíně otevřenou !! Otevřeli až když nás viděli odjet !! V Medonosích jsme zjistili že hospoda je zavřená. Co teď ?? Stav Bludiho nohou už byl dost závažný, prohlásil že na kempy na Království už nedojde. Naštěstí v nedalekém Štětí zrovna pobývala Voříškova přítelkyně, zdravotní sestra. A měla auto !! Bez váhání přijela na pomoc, nabrala Bludiho, Voříška a Džardu a na dlouhý kopec na vrch Království je vyvezla autem. Ještě se stavili v hospodě pro pivo. Bludimu odborně ošetřila nohy, takže mohl opět celkem volně chodit. Moniko, děkujeme, zachránila jsi nás !! Po ošetření a odpočinku jsme se vydali na nedaleké kempy. V kempu Kajmáno bylo prázdno a čisto. Já s Čundrboyem jsme se vydali ještě ke studánce pro vodu, zatímco ostatní donesli dřevo a rozdělali oheň. Večer jsme pak vytáhli poslední zásoby jídla a piva a všechno jsme to zkonzumovali. Na kytary jsme hráli dlouho ještě po půlnoci, dokud jsme všichni únavou nepopadali.

Po sedmé hodině ráno mě probudil Medelák, nemohl spát a tak vyvíjel činnost kolem ohně. Ten vůl, takhle brzo vstávat !! Postupně jsme se probudili všichni, nastalo pomalu balení a dojídání zbytků po včerejšku. Na cestu jsme se vydali před jedenáctou hodinou, vyšlápli jsme si prudký stoupák a pak už po hřebeni jsme sestoupili ke skalní vyhlídce Rač, kde jsme dali chvíli pauzu. Následoval sestup k Pustému zámku a k Zakšínu. Restaurace v Zakšíně opět zavřená, autobus přijel asi za hodinu a my se odebrali do Prahy vstříc svým pracovním povinnostem.

Co dodat ??? Kéž by takhle povedených vandrů bylo víc. Počasí nám přálo, lidi skvělí ......