Trampská osada Minessota

Kolem přelomu tisíciletí jsme s vandry trochu stagnovali, především díky naším rodinným a domácím povinnostem. Závislost na krátkodobém pobytu v přírodě se u nás ale projevila i v zimě, proto jsme se s Medelákem dohodli, že vyjedeme na víkend někam ven. Často jezdím (Láva) s Medelákem na tzv. sólíčka a tohle mělo být jedno z nich. Naplánovali jsme si výpravu na počátek ledna roku 2001. V tu dobu uhodily pořádné mrazy, my však doufali, že jsme na takový extrém připraveni. V pátek odpoledne jsme se tedy sešli u mě doma, slili naše zásoby rumu do čutor, lehce si kápli do strojku aby nebyla zima a vyrazili vstříc mrazům. Metrem jsme se dopravili až na Masarykovo nádraží, vlak jel ale až za více jak hodinu. Nevadilo, za chvíli jel vlak do Hostivic, odkud asi po půl hodině měl jet vlak směrem na Kladno. Koupili jsme si tedy na cestu lahváče, nasedli do vlaku a mířili do Hostivic. Ve vlaku jsme hodili frončaft s jedním Hostivickým usedlíkem, který nám slíbil, že nás protlačí do místní velmi narvané hospody. Měl pravdu, byla jediná v okolí a velmi plná. Díky známosti se pro nás ale přinesly dvě židle z kuchyně a proto jsme mohli vpravit do hlavy nějaké to pětipívo. Vlak dorazil přesně podle jízdního řádu a my za chvíli vystupovali v Unhošti na nádraží. Šli jsme po našich stopách z minulosti, v roce 1995 jsme odtud vyráželi na průzkum bunkrů stejným směrem. Přes zmrzlé pole jsme došli na hlavní silnici, po které jsme šlapali asi 3 kilometry, poté uhnuli doleva, prošli Braškovem a dorazili na Valdek. Restaurace Na Valdeku je perfektní! Zapadli jsme tam a dali si pořádný teplý dlabanec. A samozřejmě jsme ho neopomněli zalít několika lahodnými pivy. Poté vyrazili dál směrem na Dolní Bezděkov, nejdříve po silnici, pak přes zmrzlé pole. Začínal být pořádný mráz, teplota klesala hluboko pod nulu. Cesta přes zamrzlé oraniště byla ubíjející, množství pádů nám kazilo náladu a zpomalovalo postup. Po půlnoci jsme dorazili do Bezděkova a mířili dál k Nižboru. V Bratronicích jsme se ale vydali špatným směrem, místo chůze po silnici rovně jsme uhnuli doleva na Mostecký mlýn. Tím jsme si přidali dalších pár kilometrů navíc. Potřebovali jsme někde najít místo na spaní, všude byly ale pole. Teprve až u Mosteckého mlýna jsme dorazili k lesu. Kousek od silnice jsme našli trochu rovné místo. Naštěstí nebyl sníh. Zapadli jsme do spacáků, ohřáli si grog a za chvíli jsme nevěděli o světě.

Nespalo se nejlépe, zima byla opravdu vlezlá. Probudili jsme se promrzlí na kost. Trochu jsme se napravili ranním grogem, potřebné teplo jsme ale do těla dostali až po kilometru rychlé chůze. Teprve teď ráno jsme zjistili kde se nacházíme a roto jsme mířili přímo Nižboru cestou necestou. Nejdříve kolem potoka, poté jsme vyšli na pole a zamířili k silnici z Bratronic do Nižboru, kterou jsme viděli na horizontu. Vysvitlo slunce, my si dopřáli zastávku uprostřed polní cesty a nasávali příjemné teplo. Ne na dlouho, v lese byla zase pořádná zima. Po silnici jsme pak razili směrem na Nižbor. Tma nás dostihla ještě na cestě, nad Šňárovou horou. A s přibývající tmou opět začal mráz. A možná ještě horší než předchozí den. Dorazili jsme do Nižboru a za chvíli jel vlak. Popojeli jsme ho Hýskova, kde jsme neváhali a zapadli do hospody Na staré huti. Ke vší smůle ale dnes zavírali dost brzy a my tak stáli před rozhodnutím, jestli mířit do lesa do zimy, nebo vyrazit domů. Zvítězila druhá možnost, v tom mraze se nám už bylo opravdu nechtělo zůstávat dál. Proto jsme tedy počkali na další vlak, kterým jsme přejeli do Berouna a následně pak i do Prahy.

Ušli jsme asi 36 kilometrů, podle hlášení které nám daly naše rodiny přes víkend bylo 17 stupňů pod nulou, místy i 20. Jak jsme byli rádi doma v teple!