Trampská osada Minessota

Počátek roku 2006 patřil na poli vandrovních putování k těm chudším obdobím. Na konci předchozího roku jsme s Medelákem úspěšně absolvovali řidičský kurz kategorie D a tím obdrželi oprávnění pro řízení silničních motorových vozidel s neomezeným počtem sedadel pro cestující. S čerstvým řidičákem na autobus jsem zamířil k dopravci na periferii Prahy a o den později jsem poprvé seděl za volantem linky s cestujícími. Medelák mé kroky následoval o něco později a ke konci ledna 2006 už jsme se na městské lince pravidelně potkávali coby protijedoucí řidiči. Práce autobusáků nás bavila, ale významně zasahovala do našich víkendů i valné většiny jiného volného času. Část obdržených finančních prostředků jsem investoval do jednoho z mých velkých koníčků a zakoupil sobě navigační přístroj pro vylepšení vyhledávání pozůstatků po předválečném opevnění. Prim hrála téměř zaniklá linie lehkých pevnůstek na širokém oblouku západně od Prahy, ze které jsme v té době neznali přesné umístění asi třetiny z téměř devíti set vystavěných a na počátku války zničených bunkrů. V koordinaci GPS přístroje s dobovými leteckými snímky a současnou fotomapou se dařilo mnohem přesněji lokalizovat pozůstatky po kdysi mohutném opevněném pásmu. Když jsem nebyl ve své hlavní práci a ani jsem neseděl za autobusem, pravidelně jsem vyrážel do prostoru Slánska a Kladenska pátrat po zbytcích zničených řopíků a tyto fotil pro vznikající webové stránky. Na konci dubna se u nás však začala projevovat absence účasti na nějakém čundru a společně s Medelákem jsme začali vymýšlet, jak a kdy vezmeme batoh na záda, kanady na nohy, a zamíříme někam mimo území hlavního města.

Vzdát se víkendových oblíbených šichet na lince se nám příliš nechtělo, protože jsme však disponovali dostatkem dovolené ve své hlavní práci, naplánovali jsme čundr na pracovní dny. V plánu bylo ještě v pondělí do noci dojezdit odpolední šejdry na lince 110 a na vandr zamířit v ranních hodinách dne následujícího. Cílem putování měl být i částečný průzkum bunkrů na trase mezi Kamennými Žehrovicemi a Hýskovem.

Úterý. Nařízený budík na půl sedmou ranní jsem s vidinou ještě krátkého lenošení v posteli zamáčkl. Krátce po desáté dopolední mě telefonem probudil rozespalý Medelák, čímž mě již úspěšně probral z říše snů. Za necelou půlhodinu už zvonil u mě doma. Do batohů jsme rozdělili každý po jedné petflašce tmavého čtrnáctistupňového piva kácovského výrobce, jehož zásoby nám pravidelně dovážel ze svých opakovaných návštěv tamního pivovaru Jarda. Litr domácí višňovky jsme přelili do čutory a půlku chleba i velký kus uzené tepelně opracované vepřové svaloviny uložili do kapes mojí velké americké polní. Špekáčky putovaly do útrob báglu Medeláka. Podzemní dráhou jsme dorazili na pražské Hlavní nádraží a pěšky se dopravili na nádraží Masarykovo. Vzhledem k blížícímu se odjezdu vlaku jsme z pěší chůze plynule přešli v běh a odjezdu motorového vlaku směrem na Kladno jsme stihli jen tak tak. Asi hodinové posezení v jeho nepříliš pohodlných sedadlech jsme využili ke zkonzumování části prorostlého bůčku a obsahu obou pet lahví. Prostor vlaku jsme opustili ve stanici Kamenné Žehrovice. V jeho blízkosti se již nacházejí pozůstatky po opevnění, proto jsem se pokusil hned po výstupu zapnout svůj GPS přístroj a tyto zbytky začít vyhledávat. Leč moje předchozí domácí příprava se projevila jako nedostatečná ve chvíli, kdy jsem zjistil, že všech osm zásobních monočlánků pozbývalo svou elektrickou kapacitu. Z navigace mající za úkol velmi usnadnit nám postup se stal pouhý přívěsek na krk. Rozhodli jsme se proto rezignovat na vyhledávání pozůstatků po pevnůstkách v lesích a vydali se raději snadnější cestou, spočívající v nalezení restaurace. Tu jsme objevili otevřenou v obci Doksy po třech kilometrech chůze po silnici. O dvě hodiny později jsme její prostory opustili a vydali se na cestu jižním směrem. Kombinace čtrnáctistupňového Kácova, jedenáctistupňového Smíchova, višňového likéru a sílícího květnového sluníčka udělala své, ovšem celkem rychle se nám při cestě silnicí povedlo to nejhorší rozchodit. Naše kroky směřovaly po silnicích přes Družec do Dolního Bezděkova, za nímž proběhla krátká přestávka u rekonstruované pevnůstky, jedné z mála dochovaných na celém předmostí Prahy. Ještě před západem slunka jsme dosáhli Bratronic a na tři pivka od cesty se usadili na zahrádku restaurace pod náměstím. Na kraj se snesla tma a nás čekaly ještě asi dva kilometry pochodu k nejbližšímu lesu. Nedaleko jeho okraje jsme pár metrů od silnice ulehli na jehličí a v mžiku nás zmohl spánek.

Cvakání závěrky mého fotoaparátu mě ze spánku k bdělosti přivedlo před jedenáctou hodinou dopolední. Netradičního a úspěšného způsobu mého probuzení využil Medelák a po pořízení několika fotek mojí osoby zabalené ve spacáku již nedopustil, abych to ku spánku ještě zalomil. Potřeba poobědvat špekáčky, které spolu s patkou chleba byly poslední potravinou v našich zásobách, nás brzy zvedla ke zrychlenému pochodu po silnici a po kilometru dále do hloubi lesa, kde jsme na jedné z lesních cest rozdělali menší ohníček. Vlivem vysokých teplot minulého dne už dvojice buřtů začala být mírně oslizlá, plameny ohně však tento nepříjemný neduh zamaskovaly. V okolí jsem pak nafotil něco málo pozůstatků po opevnění o kterých jsem z minulosti už věděl, poté jsme se vydali na další cestu a o dvě hodiny později stanuli na prahu restaurace hotelu Praha v Nižboru. Pozdní oběd zajistily smažené sýry a žízeň zaplašily produkty plzeňského výrobce. Další cesta vedla po frekventované silnici na Hýskov, kam jsme dorazili v podvečerních hodinách. Na tamní restauraci pod jezem jsme se těšili, především na výtvory její tehdy legendární kuchyně. Téměř půlkilové steaky v pepřové omáčce byly skvělou záplatou na celodenní hladovění. Následovalo vysedávání až do zavírací hodiny, a když byly všechny židle "na ježka", zamířili jsme k zabetonovanému bunkru na okraji lesa nad železnicí kus za Hýskovem, kde jsme rozložili dočasný tábor.

Pracovní povinnosti o čtvrtečním odpoledni nás přes budík v mobilu tahaly brzy ráno ze spacáků. Na cestu do Berouna jsme vyrazili znovu po silnici, posnídali u krámku na jeho okraji, a po deváté dopolední dorazili k nádraží. Ještě před obědem jsme dorazili k domovům a pracovní povinnosti tak stihli akorát.