Trampská osada Minessota

Krátce před koncem listopadu roku 1995 přinesl k nám domů Jarda zajímavý příspěvek k našemu laickému bunkrologickému bádání, jímž jsme se stále intenzivněji zabývali už druhým rokem. V dnešní době plné GPS přístrojů, chytrých telefonů, rozsáhlých internetových prezentací a podrobných mapových podkladů si lze jen těžko představit, s jakými prostředky jsme o pátém roce devadesátých let vyráželi do terénu vyhledávat železobetonové pevnůstky z předválečné doby. Pátralo se pouze s použitím dosavadních poznatků a většinou na základě odhadu. Bunkry s boční palbou bylo snadnější nalézt, neboť na sebe musely kvůli vzájemnému krytí vidět, ale doplňující pevnůstky s čelním výstřelem se často v linii nenacházely a bylo někdy o mnoho obtížnější je vzhledem ke značně rozrostlé vegetaci objevit. Stávalo se, že jsme některé pevnůstky prozkoumali až o mnoho let později, neboť jsme o nich zkrátka neměli ani tušení. Když se nám o rok později dostal do rukou seznam objektů lehkého opevnění vytažený z archivu, bylo to pro průzkum darem z nebes. Tímto seznamem jsme o zmíněném listopadu ještě nedisponovali, když ale přinesl Jarda od kohosi z vojensko-historického klubu malou nepodrobnou mapku se zakreslenými několika pevnůstkami v okolí Nových Osinalic na Kokořínsku, hned následující vandr jsme naplánovali tam.

Dle prvních předpokladů jsem se průzkumné výpravy měl zúčastnit pouze já s Jardou. Když se o chystaném čundru na oblíbené Kokořínsko dozvěděl Pictus, úspěšně se u svojí ženy pokusil vyjednat na víkend volno. Teprve den před odjezdem mi oznámil Unkas že obdržel dvoudenní opušťák vojenské posádky v Miškovicích, u níž sloužil svůj roční povinný závazek. Konečný počet účastníků blížícího se čundru se tak ustálil na čtyřech. Trochu jsme řešili problém s dopravou. Prostředků hromadné přepravy osob se tou dobou po silnicích kolem města Dubá u České Lípy pohybovalo jen pramálo a z vlastní zkušenosti získané jen o několik měsíců dříve jsme věděli, že na palubu některého z autobusů mířících od Prahy směrem severním je těžké, ne-li nemožné se bez místenek dostat. Přepravu vlastním automobilem jsme zavrhli a protože na zakoupení místenek na autobus bylo již pozdě, oslovil Jarda našeho kamaráda z Uhříněvse, který se uvolil naší naší páteční přepravu tam a nedělní zpátky zajistit za pomoci svého stařičkého, leč stále velmi dobře sloužícího Žigulíku. O potravinovou konzervovanou zásobu se postaral Unkas, "tekutý svetr" v podobě tradičního tuzemského rumu jsem zajistil já, peprmintový likér a chlazené torzo mláděte kura domácího připravené k tepelnému zpracování nad ohněm dodal Pictus.

S rozšířenou zimní výbavou bylo překvapivě těžké vmáčknout se v pěti lidech do útrob produktu Volžského automobilového závodu, trocha nepohodlí však byla vyvážena rychlostí přepravy. Ani ta však nebyla natolik rychlá, aby Pictus do sebe nestačil ještě za jízdy "vdechnout" větší množství peprmintky, s jejímiž účinky se začal potýkat ještě před Mělníkem. Na okraji zmíněného města nám oznámil, že jsme na Proseku, a než Jarda Novák zastavil před hospodou v Zakšíně, byli jsme "na Proseku" ještě asi desetkrát. Pictusova dezorientace v prostoru byla pro nás důkazem, že náš pobyt v restauraci nebude dlouhý a plánovaná cesta nahoru na Pustý Zámek nebude toho večera možná. Na probrání následujících plánů jsme se přesunuli do interiéru restauračního zařízení u zastávky v Zakšínu, a u dvou piv se dohodli, že Pictuse s hladinkou v žíle do kopce ke skalám nikdo nepotáhne a raději rozbijeme dočasné ležení někde dole pod kopcem. Jako ideální v nevlídném počasí se jevila terasa jedné opuštěné lesácké chatky po cestě, kde jsme se již jednou v minulosti před nepřízní počasí ukrývali. Pochod k našemu pátečnímu nocovišti nebyl dlouhý, a zatímco se Pictus odebral do říše snů nedlouho po rozbalení spacáku, my ostatní ještě nějakou dobu mlsali rum, než nás také udolal ku spánku.

Jednou z nejméně příjemných činností na čundru je vylézání ze spacáku do mrazivého rána. Obvykle se člověku z vyhřátého spacáku do teplot atakujících bod mrazu příliš nechce a většina z nás tuto činnost často odkládá. Nejnepopulárnější roli pak získává obvykle ten, kdo opouští spacák jako první, neboť je pro nás nepsaným pravidlem, že dotyčný rozdělává oheň. Tím činí vstávání ostatním příjemnější, neboť exotermická reakce významným způsobem pomáhá eliminovat teplotní šok po opuštění spacího pytle a nazutí vymrzlých kanad.

Na zápraží chatky ani nikde v okolí se žádný oheň rozdělat nedal, k vyrovnání se s okolní teplotou po ranním vstávání se nám stal pouze vlastní pohyb, ovšem podpořený alespoň horkým nápojem s obsahem rumu, který nám připravil na lihovém vařiči Unkas. Nedlouho poté jsme se vydali vzhůru nepopulárním stoupákem k Pustému Zámku a následně k vyhlídce na Rači. Tam jsme asi hodinku setrvali, pojedli něco mezi svačinou a obědem, popili dalšího grogu a vyrazili na další cestu. Ta potud vedla po námi známých místech, která jsme v minulosti opakovaně navštívili. Odtud naše kroky mířily do neznáma. Po dvou kilometrech jsme sklesali do Osinalického sedla a z něj zamířili po velké lesní cestě na Nové Osinalice.

Pozn.: Tou dobou jsme samozřejmě neměli tušení, že už při klesání do zmíněného sedla jsme prošli okolo základů jednoho bunkru, který stavební firma v osmatřicátém roce již nestihla vybetonovat. Tento a dalších osm základů se podařilo zmapovat až o mnoho let později za použití moderních technologií.

První pevnůstka na nás vykoukla ve svahu vpravo nad cestou. Následoval krátký průzkum můj a Jardy, spojený s vítaným odpočinkem Unkase s Pictusem. Než však stačil padnout návrh na přípravu grogu na zahřátí, někdo z nás objevil ve svahu pod bunkrem charakteristickou, téměř čtvercovou stropnici relativně vzácného bunkru typu E. Bez dalšího otálení jsme zamířili k němu, a objevili něco, co rozhodlo o našem dalším postupu. Interiér pevnůstky byl vybaven malými kamny, postelí, stolkem a závěsem z koberce ve vchodu. Útulný vnitřek pevnůstky spolu s metr silnými betonovými zdmi sliboval mnohem lepší tepelný komfort ve srovnání s nocovištěm někde pod širákem a bylo okamžitě všemi hlasy rozhodnuto o setrvání zde při následující noci. Průzkum bunkrů ten den však ještě neskončil, přičemž Pictus setrval na místě a chystal se natahat nějaké dřevo na zátop v kamnech i na ohýnku před pevnůstkou. My ostatní se vydali dále po linii řopíků až do Nových Osinalic. Denní doba však trochu pokročila a my od dalšího pochodu za zmíněnou ves upustili. Ve chvíli, kdy se my průzkumníci otáčeli k návratu na "Chrápací éčko", jak jsme bunkr ihned nazvali, už v jeho kamnech plápolal oheň, o jehož rozdělání se zatím postaral Pictus a do našeho návratu se o něj poctivě staral. Nanosili jsme spoustu dřeva určeného do kamen, ale i na venkovní oheň, na kterém Pictus u paty bunkru začal opékat kuře. Na výsledku jeho kulinářských schopností jsme si pochutnali, byť pro čtyři lidi bylo jedno kuře menší porcí a my se později vrhli na obsah konzerv z Unkasovo vojenských zásob. Zatímco v lese se soumrakem teplota vytrvale klesala, v interiéru pevnůstky utěšeně stoupala a v pozdních hodinách dosáhla příjemných, téměř pokojových hodnot. Za zvuku písní a drnčení kytary probíhal celý večer a s posledním douškem lihoviny jsme ulehli ke spánku. Zatímco Jarda s Pictusem se vmáčkli na postel a Unkas ulehl ke vchodu, já se natáhl na zem hned naproti kamnům. Tam bylo zpočátku sice trochu vedro, ale nepamatuji se, že by mi to nějak vadilo.

Mnoha hodinové vytápění vnitřku pevnůstky předalo teplo jejím stěnám a my se dopoledne probouzeli do příjemně nemrazivého prostředí. Na krátkou dobu jsme ještě obnovili "provoz" kamen, pojedli zbytků a když se přiblížila jedenáctá dopolední, vydali jsme se svahem dolů do obce Medonosy, kde jsme měli na dvanáctou domluvený sraz s Jardou Novákem. Jeho zelený Žigulík se vynořil ze zatáčky téměř přesně v poledne a my tak měli zajištěný stísněný, ale pohodlný odvoz domů.