Trampská osada Minessota

Chrápací Éčko. Zvláštní, i když logický název námi poměrně oblíbeného místa na Kokořínsku. Bunkr předválečného opevnění typu E jsme objevili v zimě roku 1995. Tehdy jsme s Pictusem, Jardou a Unkasem zamířili vandrem do míst, kde se podle jedné velmi nepodrobné mapy měla nacházet menší linie pevnůstek a kterou jsme chtěli objevit. Najít tzv. řopíky poblíž Nových Osinalic nebyl nakonec vůbec žádný problém, hned první pevnůstka na nás vykoukla přímo nad lesní cestou. A vzápětí pod ní, v malém údolíčku, svažujícím se z hřebene ke vsi Medonosy, jsme z návrší zahlédli téměř čtvercovou betonovou střechu. Svým tvarem se od ostatních bunkrů lišila a nám bylo na první pohled jasné, že před námi stojí poměrně vzácná pevnůstka. O to větší bylo překvapení, když jsme při svitu baterky nahlédli dovnitř. V jednom koutě stísněného interiéru se nacházela postel, pod střílnou stolek, vedle něj pak kamínka. Vchod byl zakryt kobercem. V pevnůstce jsme nalezli ideální místo na přenocování. Malá bubínková kamínka rychle vyhřála interiér a my mohli v pohodlí, suchu a teple přečkat nevlídnou zimní noc a vysušit většinu našich svršků od sněhu s deštěm, který se po většinu dne sypal z těžkých tmavých mraků.

Chrápací Éčko, jak jsme bunkr ještě téže noci nazvali, nám po následující dva roky, poskytlo několikrát střechu nad hlavou. Bídná dostupnost tamní oblasti v rámci autobusové dopravy jí sice pomáhá výrazně odolávat masovějšímu turismu, ale i pro našich několik vandrovních výprav znamenala jistou komplikaci. Tu jsme neváhali vyřešit takzvaně "na paďoura". Jako prostředek k přesunu našich postav k bunkru jsme několikrát použili moje auto.

Popis mojí stařičké Škodovky by vystačil na samostatnou kapitolu. Dostal jsem jí od táty k osmnáctým narozeninám v lednu roku 95. Rok, kdy jej mladoboleslavská automobilka poslala z výroby do provozu mi není znám, ale jisté je, že původní majitel neučinil žádná opatření k ochraně karosérie před povětrnostními vlivy. Dlužno dodat, že ani já ne. Dvěma hlavními přednostmi, pro mne samozřejmě zcela zásadními, byly kvalita motoru i vytápění interiéru. Motorově byla výtečná, žádné z aut stejného typu, co mi v životě prošlo rukama, nejelo tak pěkně, jako právě první "Škůdka". Zbytek karosérie měl však svoje nejlepší léta za sebou. Za stav vozidla, který jsem tehdy provozoval, by mě jistě mnozí dnešní internetoví diskutéři na nejmenovaných webových portálech kvůli ohrožení matek s kočárky podél silnic a mateřských školek vedle nich poslali alespoň na dvacet let do nejvyšší nápravné a do lomu pod dohledem dozorců těžit kámen. Hlavním neduhem karosérie byl prasklý pravý přední sloupek. Vyvařit značně zkorodovanou součást již nebylo možné a výměna vzhledem k náročnosti i nákladnosti nepřicházela v úvahu. Sloupek jsem tedy lepil několika vrstvami karosářského tmelu, který však postrádal potřebnou pevnost i elasticitu, takže vždy po několika desítkách kilometrů praskl. Provizorní opravu sloupku jsem tedy vzdal. Za deště tudy do auta proudila voda. Ovšem nebylo to jediné místo, kterým vnější vlhkost obtěžovala posádku automobilu. Podlaha pod řidičem téměř neexistovala, byla vyztužena jen kusem plechu a plátem lepenky IPA. Za deště bylo nutné se důsledně vyhýbat i menším loužím, přičemž tato strategie jízdy mi zůstala dodnes. I přesto jsme raději jezdívali v kanadách, ty zaručovaly alespoň minimální suchost nohou.

Také vnější karosérie "požrala" větší množství karosářského kytu, především v oblasti lemů a prahů. Vše zakryla vrstva laku, kterou jsem na plechy aplikoval z deseti sprejů.

I přes značně pokročilý stav Škůdky jí dlužno dodat, že když jí Grepa o tři roky později řidičskou chybou poslal ve sto dvaceti kilometrové rychlosti do pole a přerazil přitom i menší strom, karosérie vydržela a kamarád z ní vylezl jen s několika odřeninami a jednou podlitinou.

Stav Škůdky bude ještě hrát roli, ale nyní zpět k událostem.

Když jsme v červnu 1996 přišli s myšlenkou gastro-vandru, tedy pokračování úspěšné akce z loňského jara, volba padla právě na naše Éčko. A protože taková událost vyžadovala větší množství materiálu, opět jsme na Kokořínsko využili motorového povozu.

Organizaci víkendové akce tentokrát převzal Unkas.

"Vy kupte chleba a chlast! O zbytek se postarám já!" prohlásil Unkas zkraje týdne. Vzhledem ke skutečnosti, že tou dobou stále ještě absolvoval povinný vojenský výcvik, by tato věta mohla z jeho úst znít poměrně podivně. Leč my byli znalí poměrů a bylo nám jasné, že se o zásoby Unkas postará více než dobře. Na vysvětlenou pro nezasvěcené, Unkas byl na vojně kuchařem.

Po zkušenostech s lahodně uzrálými romadúry z minulého jídelního vandru jsem se pokusil recept trochu vylepšit a několik sýrů jsem naložil ve sklenici do piva. Leč nemaje internetu a jiné možnosti si vhodnost receptury ověřit, vložil jsem do "láku" i pokrájenou cibuli. Tato samozřejmě zkvasila a kolize byla na světě. O tom bude ještě řeč.

Plán byl následující. V pátek odpoledne po práci se sejdeme s Jardou a Grepou u mě doma, zakoupíme potřebné propriety a autem vyrazíme do Miškovic, kde v místních kasárnách nabereme Unkase. Odtud pak zamíříme ke Kokořínsku.

"Když máme my od Unkase překvápko, tak ho bude mít i on od nás!", prohlásil Jarda, když se v pátek objevil u dveří v důstojnické uniformě s hodností majora. Jarda býval vždycky recesista, ale sehnat takový skvost byl od něj opravdový majstrštyk. Koukali jsme jak péra z gauče, ale bylo jasné, že toho dne budou koukat ještě jiní ...

Naše první cesta směřovala k samoobsluze, v jejíchž útrobách jsme zakoupili po dvou bochnících chleba i lahvích rumu a 50 (slovy padesát) lahvových piv. Objemný nákup jsme naskládali do nepříliš objemného předního zavazadlového prostoru auta a na jeho palubě se následně vypravili k Miškovicům.

Zaparkovali jsme na místě s dobrým výhledem na bránu tamních kasáren a Jarda se vydal pro Unkase. Kdyby kdokoliv z mých známých navlékl na sebe stejnou uniformu jako Jarda, nikomu bych z nich roli opravdového důstojníka nevěřil tak, jako jemu. Se vzhledem o deset let starším a postavou mírně do uniformy napasovanou byl zkrátka opravdovým "gumou".

A o tom byla také přesvědčena posádka tamní brány. Jejich předpisové postoje i hlášení odbyl jen krátkým mávnutím.
"Zavolejte mi vojína Válu!"
"Nazdáááááár!" volal za několik okamžiků Unkas z jednoho z oken budovy kasáren.
A o několik okamžiků později už kamarád v doprovodů dvou "mladejch" (rozuměj zobáků, neboli absolventů prvního půl roku vojenské služby) mířil k nám. Ti nesli velkou přepravku plnou potravin! "Vykliďte kufr, eště dou jednou!", prohlásil Unkas.

Obsah obou přepravek jsme naskládali všude možně do interiéru naší Škůdky. Čtyři celá kuřata, asi dvou kilový flák krkovice, přibližně dvě desítky špekáčků, dvě šišky vysočiny a jedna loveckého salámu, cihla eidamu, mazací sýry, několik druhů hořčic, nepřeberné množství koření, makové buchty na ráno .... To je jen výčet některých dobrot, které nám Unkas připravil. Potažmo, o které armádu připravil...

"Mladý" klusali zpátky do kasáren a Unkas usedl k nám do auta. Jen doplním, že do konce svojí vojenské služby vlastně neuvedl Jardův fórek před spolubojovníky na pravou míru a přinejmenším polovina Miškovických kasáren se i nadále domnívala, že Unkas má za kámoše nějakou vysokou šajbu.

Přes Kostelec nad Labem jsme zamířili k Mělníku a k Dubé. Kousek za obcí Medonosy odbočuje úzká silnička doprava do kopců, na jejímž jednom konci se nachází obec Nové Osinalice. Na jejím okraji byl obvyklý motorizovaný konec našich výprav. Dále se k bunkru chodilo asi kilometr pěšky. Tentokrát jsme ale kvůli velkému množství materiálu autem mířili dál. V původním plánu bylo vyložit zásoby na cestě nad bunkrem a auto vrátit do vsi, na poslední chvíli ale Jarda přibalil do kufru i větší kus maskovací sítě, kterým jsme hodlali auto v lese zamaskovat a tudíž jej do vsi nevracet. Nakonec jsme jej nechali přímo vedle cesty a zmiňovanou síť přes něj přetáhli, čímž jsme si však zadělali na pozdější problémy. Ale nepředbíhejme.

Jako předkrm jsem se pokusil vyrukovat s romadúry naloženými v pivu, ovšem vlivem tlení cibule sklenice praskla právě ve chvíli, kdy jsem jí vytáhl z tašky. Samozřejmě jsem kus obsahu schytal na oblečení. Neuvěřitelný smrad se šířil po okolí a prioritou se stalo zakopání toho, co mělo být lahůdkovým pokrmem.

Rozdělali jsme oheň přímo nad bunkrem a započali naše hody. Jako první se nad plameny začala točit dvě kuřata a na klaccích plátky okořeněné krkovice. Vlivem poměrně vysokých okolních teplot mohlo maso podlehnout rychlejší kazivosti, tudíž "šlo na řadu" jako první. Mezi krkovici a později i kuřecí maso se muselo do našich útrob vejít i potřebné množství nápojů, zastoupených na žízeň pivem a na trávení rumem.

Do vnitřku bunkru jsme se vypravili až za hluboké noci, přičemž Unkas se rozhodl vzhledem k bezmračné obloze přespat venku. Lépe řečeno, ustlal si na střeše bunkru. My ostatní se uvelebili ku spánku uvnitř.

Sobotní ráno jsme jako obvykle nepoznali, neb večerní pivo v močovém měchýři vytáhlo prvního Grepu někdy kolem desáté dopolední. Tím vznikl dominový efekt a šramotem probuzeni jsme ze spacáků lezli vzápětí i my dva ostatní. Potřebou prozatím nedotčený Unkas si na střeše bunkru dopřával první ranní cigaretku. Než jsme se k němu stačili připojit, zaslechli jsme neobvyklý zvuk.

Po cestě od Osinalic se blížilo auto. Zvuk jeho motoru byl stále zřetelnější. "Projede", říkali jsme si. Jenže zvuky jedoucího auta ustaly v místech, kde jsme zaparkovali to naše. A dál nepokračovaly!

"Jdeme!" Na nic jsme nečekali a vedeni zvukem zavírajících se dveří, zamířili jsme k našemu "parkovišti". Skrze husté mlází jsme pak zahlédli charakteristické bílé auto se zeleným pruhem a vzápětí uviděli i tři uniformy, jak se motají kolem našeho vozu. Policisté zjevně jeli najisto!

Nemělo cenu se skrývat, z mlází jsme vykročili přímo k nim. Následovala série otázek od nich i sada odpovědí o stejném počtu od nás. Uvedu jen jejich malý výtažek...

Co tam děláme? Zkoumáme bunkry a v jednom nocujeme.
Proč je auto v lese? Večer jsme ho už neodvezli.
Proč? Nebylo jak, pili jsme.
Víme, že se tam nesmí vjíždět? Nevíme. Značku jsme neviděli.
Víme, že je tam chráněná krajinná oblast? Víme.
Tak teď už víme, že kde je CHKO, tam se nesmí vjíždět? Teď už jo.
Čí je to auto? Moje.
Zaplatíme pokutu? Když na ní budeme mít...
Proč je auto pod maskovací sítí? Aby nebylo vidět.
Nebylo vidět přímo vedle cesty? Hmmmm ...
Jak dlouho tu jsme? Od včerejška.

Přísně komisní tón policistů postupně přecházel na poměrně přátelský i veskrze pobavený. Vysvětlili nám, co tam dělají. Ráno šel okolo člen místního mysliveckého sdružení, pod maskovací sítí uviděl auto, myslel že je kradené, vypustil mu pneumatiky a ze vsi pak zavolal příslušníky. Ti přijeli neprodleně.

Víme, že to máme vypuštěný? Teď už jo.
Tak si to nafoukneme a odjedeme? Není jak.
Tak to jste v prdeli! To nám ani nemusíte říkat.

Vzápětí však jeden z policistů sáhl do útrob jejich automobilu a vytáhl elektrický kompresor. V našem autě se však potřebná zásuvka pro napájení kompresoru nenacházela. Přijeli tedy se služebním Formanem co nejblíže a jeden z uniformovaných chlapíků nám kola skrze jejich akumulátor začal foukat. Druhý z nich byl všímavý...

"Co ten sloupek?", obrátil se na mě.
"Chystám se ho někdy zavařit."
"I ty prahy, lemy a všechno ostatní?"
"Na to už nemám prachy!"
"Hele, von má na předku třináctky a za zadku čtrnáctky kola!" prohlásil odspodu ten, co nám je právě kompresorem plnil.
"Co tam dělaj?" přidal otázku řečník.
"Nemám prachy na jiný. Tyhle jsem dostal."
"Děláte si prdel, ne?" "Ne."

Načež se nám dostalo sofistikovaného vysvětlení, jak se na automobilu nesmí používat rozdílné pneumatiky ve vzorku. Natož rozměru! To prý za svou kariéru nikdo z nich neviděl.

Cítil jsem horkou půdu pod nohama a očekával, že technický průkaz ke svému auto vidím v tuto chvíli asi naposledy. A že auto už legální cestou po vlastní ose už do Prahy nikdo nedostane. Stal se ale pravý opak.
"Na!", podal mi techničák policista. "A pojď mi ukázat ten bunkr!"

Policajt mě následoval po pěšince skrze husté mlází. Sotva jsem z mlází vykročil na planinku nad bunkrem, otočil se ke mě Unkas s otázkou..
"Co to bylo za čuráky?"
Protože po mě jen letmo mrskl pohledem a věnoval se nadále balení spacáku na stropě bunkru, chlapíka za mými zády přehlédl.
"Se koukni za mě, vole!"

Kamarád ztuhl a policajt se začal smát. Vzápětí ho smích přešel, to ve chvíli, kdy uviděl hromadu padesáti prázdných lahví od piva, kterou jsme během večera pečlivě skládali pod strom.
"Neříkali jste, že jste tu od včerejška?"
"To jsme zmákli za večer!"
"Dobytkové!", prohlásil a vklouzl otevřeným vchodem do útrob pevnůstky. Při svitu baterky jsem jej seznámil s interiérem a nabídl mu při té příležitosti něco z našich zásob. S díky odmítl. Poté jsme se vrátili zpět k autu.

"Tak co teď s vámi? Do kdy jste tu chtěli bejt?"
"Do zítřka."
"Tak tady zůstaňte. Ale auto nechte ve vesnici, nebo ho tady aspoň nedávejte pod maskovačku. A žádnej bordel!"

Policajti se s námi nakonec přátelsky rozloučili a odjeli na Osinalice. Pokutu jsme nedostali a techničák mi nezabavili.

Po tomto adrenalinovém zážitku jsem si potřeboval dát panáka. Jenže nebylo z čeho brát. Obě lahvinky rumu padly za oběť ještě večer. Bylo jasné, že chtě nechtě musíme vyrazit pro zásoby. O něco později jsme tedy Unkase ponechali na stráži u bunkru s tím, že se mezitím postará o další tepelnou přípravu naší stravy, a my se postaráme o tu tekutou. Autem jsme se tedy vypravili do Dubé, kde jsme v místní samoobsluze vrátili prázdné láhve od piv a nabrali stejný počet plných. I jedna lahvinka rumu mířila do našich zásob. Od ranní návštěvy nám trochu otrnulo a během zpáteční cesty jsme se rozhodli využít druhé nabídky policistovy. Auto jsme tedy ve vsi nezanechali, zaparkovali jej na stejném místě a za sklo vložili vzkaz pro další případné myslivce.
"Provádíme průzkum opevnění. Spíme v bunkru 50 metrů odtud". Tak nějak vypadal lístek, který jsme úhledně uložili na palubní desku.

Na bunkru mezitím Unkas ve žhavém popelu pekl dvě kuřata v marinádě. Další gastronomické akce zkomplikoval drobný déšť, který se v pozdně odpoledních hodinách spustil z potemnělé oblohy. Přesunuli jsme se tedy dovnitř řopíku, rozdělali oheň v kamnech a kuli naše recepty na nich. Vlastně jsme ani nepostřehli, že se venku setmělo. Většinu zásob jsme stačili zkonzumovat ještě téhož večera a jen malou si ponechali na nedělní ráno.

V bunkru jsme tentokrát spali všichni čtyři.

Nedělní ráno se neslo ve znamení brzkého odjezdu. Tedy abych byl přesnější, spíše dopoledne. S menšími obavami jsme začali nosit věci k auto. To jsme nalezli v nezměněném stavu. Zpáteční cesta už proběhla bez větších příhod, pouze jsme se stavili v Mělníku v obchodě a vrátili další padesátku prázdných lahví od piv. Tentokrát jsme už žádnou další nenabírali.

První jídelní vandr proběhl od rok dříve ještě na Domašíně, tato minulá i současná akce byly velice úspěšné, proto jsme se rozhodli z toho udělat každoroční tradici. Jenže tragické události následujícího jara tuto tradici na dlouhou dobu ukončily. Na svoje obnovení si gastro-akce musely počkat téměř 14 let, kdy tak nějak spontánně vyplynuly z výjezdů na Požáry. Ale to už je jiný příběh.