Trampská osada Minessota

Když jsem v červenci roku 1994 vyrazil s Džardou na konci našeho letního týdenního vandru na průzkum linie předválečných bunkrů nedaleko Nedamova, netušil jsem, že nás toto téma na několik let pořádně chytne a stane se naším velkým koníčkem. V září 1995 jsme s Medelákem chtěli vyrazit opět do stejných míst jako předchozí rok, neboť bunkry v té oblasti byly pro nás v té době dosud opředeny tajemstvím. A tajemství jak známo láká všechny od kluků, přes chlapy, až po dědečky. Zakoupili jsme tu nejlepší mapu která tehdy na trhu byla, vojensko-turistickou mapu, s detailem na tehdejší dobu zcela nevídaným. Drželi jsme se plánu i přesto, že předpověď na nadcházející víkend hlásila deštivé počasí. Na počátku září jsme měli sbaleno a mohli tak vyrazit do severních Čech ve složení mě (Láva) a Medeláka. Cíl cesty: stavební úsek Q1 - Vrchovany. Vybaveni jsme byli nepříliš kvalitním fotoaparátem, zmíněnou mapou a touhou objevit nepoznané. Velmi cenným pomocníkem nám byla také Medelákova buzola a několik ústních informací od Džardy, který získal pár detailů o tamních bunkrech od kamaráda z vojensko-historického klubu.

V páteční odpoledne jsme se sešli u mě doma, ostatně jako vždy, když naše cesta směřovala na sever. Přelili jsme do čutory litr rumu, narychlo zdlábli něco z naší lednice a vyrazili na Háje na metro. Cestou v metru jsme si párkrát lokli ze zmíněné čutory, neboť nás čekalo poměrně chladné a vlhké počasí. Na autobusovém nádraží Florenc jsme dohledali nástupiště ze kterého nám to jelo, díky časové rezervě jsme mohli zakoupit i pivko v kelímku. Autobus byl kupodivu poměrně prázdný a šofér k maskáčům velmi přívětivý. Uvelebili jsme se na zadních sedačkách a věnovali se opět čutoře. Cesta příjemně ubíhala a asi za hodinu řidič zabrzdil na autobusovém nádraží v Dubé. Bylo pošmourno a občas větřík snesl z oblohy pár kapiček. Zamířili jsme k Nedamovu, prošli kolem koupaliště a po silnici směrem na Korce dorazili až k prvním bunkrům. Prošli jsme si pevnůstky vpravo od silnice v prvním a následně pak ve druhém sledu. Pomalu ale jistě se začalo stmívat a my museli rychle najít něco na spaní. Naštěstí jsme si z loňska pamatovali že kousek odtud v lese je jeden poměrně čistý bunkr. Nebyl problém ho najít a zapadli jsme do něj právě ve chvíli kdy se na kraj snesla tma a lehký déšť. Seshora jsme ještě utěsnili periskopovou rouru aby na nás nepršelo a rozložili jsme si bivak v první střelecké místnosti. Byl to bunkr typu A, kde jsou střelecké místnosti poměrně velké a tudíž pohodlné. Vybalili jsme spacáky, otevřeli čutoru s rumem a do noci tlachali o všem možném.

Sobotní ráno nám nepřineslo dobrou vyhlídku na slušné počasí. Sice nepršelo, ale obloha byla zatažená a všude bylo mokro po nočním dešti. Chtěli jsme toho projít co nejvíce, proto jsme neotáleli se snídaní, sbalili saky paky a vydali se po linii bunkrů směrem k Vrchovanům. Některé řopíky jsme si prolezli zevnitř, jiné měly zazděný vchod. Všechny objekty firma opustila těsně po betonáži, proto nebyly provedeny zemní úpravy a v mnoha bunkrech nebyly osazeny ani granátové skluzy. Došli jsme až k silnici Dubá – Vrchovany, kde byl vybetonovaný poslední objekt úseku, vrátili se o kus zpátky a vydali se po druhém sledu. Poté jsme se vrátili k silnici Dubá – Korce, tu jsme přešli a přes pole mířili směrem k Panské Vsi. Na poli je tu ve dvou sledech několik pevnůstek. Linie pak vstupuje dolů do údolí silnice na Ždírec. Tady jsme si prohlédli jeden šikmý bunkr s pěkně vykloněnými střílnami, přešli jsme silnici a vnořili se do údolí potoka Liběchovky. Prošli jsme okolo jednoho pěkného Déčka o kterém jsme neměli ani tušení, teprve v dalších letech jsme jej nalezli. Údolí Liběchovky je velmi neprůchodné, místy jsme se brodili vysokým kapradím, jindy bahnem, na jiném místě jsme kvůli bažině museli lézt po skalách. Po více jak hodinové strastiplné cestě jsme se konečně vynořili na silnici u Rozprechtic. Tady jsme dali dlouhou pauzu u druhosledového Éčka. Pak jsme si prošli ještě bunkry u rybníka a unaveni dlouhou cestou jsme si sedli u bunkru, který se později stal naším muzejním objektem. Bylo načase najít něco na spaní. Byli jsme celí mokří po brodění v bažinách, proto jsme potřebovali opravdu suchý úkryt. Vše nakonec za nás vyřešil počínající lehký déšť. Padlo rozhodnutí že vyrazíme zpátky do Prahy a přespíme u Medeláka v Aťasu. Došli jsme tedy do Dubé, pohled na jízdní řády nás ale neuspokojil. Směrem na Prahu jel autobus až za tři hodiny a navíc už byl jediný, hrozilo proto, že se do něj ani nedostaneme. Zato jelo několik autobusů do České Lípy. Do jednoho jsme tedy nasedli a přejeli do zmíněného města. Tady to bylo kousek na vlakové nádraží, kde jsme sedli na vlak a jeli do Bakova nad Jizerou. A pak už Turnovákem do Prahy. Do našeho rodného města jsme dorazili už za tmy, počkali jsme na vlak směrem na Benešov a tím jsme dojeli až do Uhříněvse. Vydrápali jsme se do Medelákova malého pokojíku vedle půdy zvaného Aťas, rozložili spacáky a uvařili si několik grogů. Až do pozdních nočních hodin jsme popíjeli lahodný rumový nápoj a bylo nám dobře. A hlavně tu bylo sucho.

Po ránu jsem si zabalil věci a vyrazil jsem na autobus, který mě dopravil až před můj dům.