Trampská osada Minessota

Češi jsou národem který rád podléhá módním trendům, tomu co právě letí. Příkladem je třeba taková cyklistika. Každým rokem přibývá na silnicích, chodnících, lesích a cyklostezkách pestrobarevně oblečených cyklistů na nejrůznějších typech jízdních kol. Je to prostě v kurzu. Stejně tak dopadl i koníček zvaný bunkrologie. Po pádu minulého režimu se částečně odkrylo tajemství betonových monolitů vystavěných ředitelstvím opevňovacích prací před druhou světovou válkou, určených na obranu republiky před vpádem německých vojsk. Kvůli Mnihovské dohodě v roce 1938 se nakonec nebojovalo, armáda se stáhla z pohraničí a opevnění nedostálo svému poslání. V různém stadiu přečkalo válku, po válce je opět armáda zahalila hradbou mlčenlivosti. Teprve až někdy v 80-tých letech kdy opevnění už pomalu ztrácelo smysl pro moderní armádu, bylo možno trochu pod pokličku jejich tajemnosti nahlédnout. V 90-tých letech se otevřely brány a zkoumáním těchto bunkrů se nadšenec už nevystavoval postihům jako v minulosti. Ještě však přibližně 5 let trvalo než se bunkry neodmyslitelně vryly do vědomí národa. Co se za těch posledních 17 let změnilo ?? Vzhledem k tomu že jsem se v 90-tých letech o opevnění také intenzivně zajímal, pokusím se trochu popsat situaci z mého pohledu ....

Za prvé opevnění za tu dobu ztratilo punc tajemnosti a romantičnosti. Kdysi jsme vyráželi do terénu pouze s velmi nepřesnou mapou, vlastním odhadem a v tom lepším případě s ústním doporučením od kamaráda. Člověk se vydal na průzkum, došel k prvním bunkrům, pokračoval po linii a nevěděl co ho za příštím rohem čeká. Pevnosti byly vesměs opuštěné, uvnitř někde spousta vybavení. Prostě bylo parádní nevědět co nás čeká, co objevíme. A o tom to bylo !! Už od klukovství přes dospělost až do stáří spoustu členů mužského pohlaví láká právě ta vůně tajemství, krása nepoznaného. A o to jsme kolem opevnění přišli. Nástup informovanosti v tomto odvětví byl pomalý, avšak nezadržitelný. Někdy v první polovině 90-tých let bylo pro nás pravým požehnáním když se nám dostal do ruky seznam těžkých a později i lehkých objektů. Byl nepřesný a ne zcela vyčerpávající, přesto to ale na tehdejší dobu bylo dokonalé vodítko. Pomalu začaly vycházet knížky, první nadšenci rekonstruovali do původní (předpokládané) podoby pár bunkrů. Pravý zlom v tomto odvětví znamenal internet. Vznikly spousty webových stránek, portály s dokonalým popisem všeho co se okolo bunkrů točí. V současnosti jsou prakticky všechny pevnostní objekty na území republiky zmonitorovány k dokonalosti, počínaje azimuty střílen a konče velikostí chladících kanálků na hlavně kulometů. A úplně to dovršila technologie GPS. Jaký je tedy současný stav ??? Pokud má třeba někdo zájem se porozhlédnout například po Jindřichohradecku, navštíví webové stránky kde si prohlédne série fotek jednotlivých bunkrů, přečte si jejich detaily a zaloguje si do GPS jejich polohu. A vyrazí s plánem a přesně ví kde ho co čeká. Je to dobře?? Mnozí namítnou že samozřejmě. Já a někteří moji kamarádi říkáme že zcela nejlepší to není. Přišli jsme o tu možnost něco najít a mít pocit objevitelství. Teď víme že už dohromady není nic co by jsme mohli nového zjistit, protože už to objevili před námi a dokonale to popsali na netu .......

S obrovským nárůstem zájemců o předválečné opevnění zároveň roste i chuť opravit si vlastní bunkr a zřídit v něm muzeum. Muzea opevnění vyrůstají jako houby po dešti po celém území České republiky, nikde skoro neexistuje stavební úsek nepostižený těmito aktivitami. Vznikla spousta velmi hodnotných expozicí mapující předpokládaný stav opevnění před druhou světovou válkou, zároveň narazíte i na spoustu muzeí v uvozovkách. Parta kluků (tak nejlépe 2) se rozhodne že i oni si "opraví" bunkr, najdou si nějaký pěkný a dobře přístupný řopík, uvnitř zametou prach a na dveře dají zámek. Nad něj pověsí ceduli informující že objekt renovuje jakási vojensko-historická skupina. A tím také celá rekonstrukce skončí. Takových případů není opravdu málo. Při průzkumu opevněných linií narážíte v současnosti na velké množství zamčených bunkrů, v některých oblastech je jich více zamčených než otevřených. Nevěříte ?? Běžte se třeba podívat po linii bunkrů od Zemské brány po Komáří vrch v Orlických horách, procházejte poctivě jeden bunkr za druhým a počítejte. Sami budete překvapeni, do kolika bunkrů se díky rekonstrukci a pseudorekonstrukci nepodíváte. Takto "postiženy" jsou nejen lehké řopíky, ale i těžké sruby. Jako člověk který se za betonem honil v polovině devadesátých let minulého století můžu napsat, že poměr zamčených a nezamčených objektů opevnění se za těch pár let radikálně změnil v neprospěch těch, kteří si rádi projdou opuštěný bunkr nerušeni výkladem průvodce a kteří si raději prohlédnou prázdný bunkr zevnitř než zamčený zvenčí. Samozřejmě je třeba připomínat naší historii a ukázat lidem jak fungovala naše společnost a armáda za první republiky, myslíte si ale že "muzeum" se zámkem na dveřích a oškrábaným mechem na vnější omítce je ten pravý způsob ???

Rozmach muzejnictví v našich krajích vede zákonitě i k jednomu velmi nepříjemnému jevu. Tím jevem je obchod a s ním i částečně spojená kriminalita. Na počátku devadesátých let dvacátého století byla v pohraničních pevnostech spousta vybavení, ať předválečného tak i od poválečné armády. Nebyl problém narazit na ventilátory, střelecké lavice, lafetace ke kulometům, periskopy a spoustu další výbavy. Pro badatele a první muzejníky doslova ráj. Nadšenec se u jednoho bunkru těšil co najde v dalším a velmi často byl potěšen nálezem moc pěkně zachovaného řopíku s množstvím věcí uvnitř. Mezi lidmi zabývajícími se opravou prvních bunkrů v naší republice bylo v těch letech kamarádství, mezi sebou si některé nalezené součástky vyměňovali, darovali nebo navzájem si pomáhali některé díly vyrábět. Být majitelem muzea v té době bylo něco jako být součástí jedné velké rodiny. Dnes je pohraničí vyrabováno a o součásti bunkrů je obrovský zájem. A kde je poptávka, je zároveň i nabídka. A za hotové !! Dnes se za díly tvrdě platí, ceny jsou v mnoha případech nehorázně přemrštěné, o věci je nouze a tak si jejich majitelé nechají svoje vlastnictví pořádně zaplatit. A pokud jsou lidé kteří jsou ochotni zaplatit pořádný peníz, jsou samozřejmě lidé kteří rádi takový peníz inkasují. Dnes pořádná a poctivá oprava jednoho řopíku, jeho uvedení do stavu v jakém se měl nacházet za první republiky po úplném dokončení vyjde na desetitisíce, ne-li přes sto tisíc. A vzhledem k tomu že vybavení je v současnosti málo a lidé jsou za ně ochotni platit značné částky, dochází i k tomu nejhoršímu - ke krádežím .....

Vysoká cena vnitřního vybavení bunkrů láká k vykradení některého z muzeí. Bohužel jsou mezi "bunkráky" tací, kteří se sníží k vykradení jiného muzea za účelem získání vybavení nebo kvůli osobnímu zisku. A takových případů také zrovna není málo. Lapků v posledních letech značně přibylo a s nimi i úměrně "vybílených" muzeí. Na burze nebo na Aukru.cz lze pak nalézt spoustu takových náhradních dílů za vysoké ceny. A protože zákon České republiky tyto čórkaře nemůže postihnout, bude jim to procházet dál a poctivým majitelům muzeí nezbývá nic jiného než že s každou otvířačkou svého muzea musí sebou vozit všechno vybavení a po zavíračce ho zase všechno odvézt. Proč je nemůže zákon postihnout ?? Protože majitelé muzea mají vybavení jen na dobré slovo, vzhledem k utajení pevností nebyla písemná evidence o veškerých dílech dochována a tak její přesný majitel není definován. Možnost je tedy při odhalení zloděje mu "prokopnout prdel", ale s tím rizikem, že on pak podá žalobu na vás za napadení. Jediným legálním řešením takové situace je tedy zatnout zuby, mlčet a doufat že se najde někdo, kdo to riziko podstoupí a příslušného lapku patřičně "pošteluje".

Opevnění se za těch pár let od revoluce velmi změnilo a s ním i chování lidí. Dnes už koníček "bunkrologie" je provozován hromadně, stal se módou. Je na každém z vás jak posoudíte, zda-li je to dobře nebo špatně. Já osobně se dnes k tomuto módnímu trendu stavím spíše skepticky .....