Trampská osada Minessota

Při několika průzkumných výpravách do pohraničí jsme v tamních pevnůstkách objevili spoustu dobového vybavení a protože nás předválečné opevnění v polovině devadesátých let minulého století velmi zajímalo, pomalu v nás dozrála myšlenka si vytvořit vlastní muzeum. Cílem bylo obsadit některou pevnůstku, opravit poškození a vybavit jí dobovou výstrojí. Velmi se nám líbila oblast okolo města Dubá nedaleko České Lípy, rádi jsme do těch míst jezdili a místní opevnění přímo lákalo k podrobnému průzkumu. Nejvíce se nám zalíbil bunkr typu E v lese vlevo vedle silnice Dubá - Mšeno. Jednalo se o druhosledový bunkr čelně postřelující zmíněnou silnici. Jeho číslo bylo 203, patřil do stavebního úseku Q1 - Vrchovany a jeho betonáž proběhla 11.8.1938. Firma jej nestihla dokončit a proto bunkr zůstal v hrubé betonáži, bez potřebných zemních úprav. Byla osazena pouze mříž do vchodu. Bunkr stojí na pěkném místě, ukrytý od silnice hustým porostem a je od něj hezký výhled na jeho souseda ležícího na poli nad silnicí. Prostě ideální místečko. Postupně se naše myšlenka na muzeum rozrostla i o nedaleké prvosledové áčko, ležící mezi krajem rybníka a silnicí, asi 200 metrů od našeho éčka. Nakonec celková rekonstrukce éčka byla odložena z důvodu nevyjasněných majetkoprávních vztahů a jediným objektem muzea se prozatím stalo zmíněné áčko na břehu rybníka. Naše rekonstrukce ale začínala právě éčkem a tak jsme na jeden víkend v říjnu roku 1996 vyrazili zahájit potřebné práce ...

V pátek po práci jsme se sešli u nás doma na Jižním městě, naložili auto vším potřebným, včetně nějakého dobového vybavení a vyrazili směrem na Českolipsko. Za volant se opět posadil Džarda, já (Láva) s Unkasem jsme se namáčkli mezi naše haraburdí. Propletli jsme se pátečními kolonami a zhruba po hodině jízdy pak minuli ceduli informující řidiče o příjezdu do města Dubá. V místním samochmatu jsme ještě dokoupili nějaké potraviny a protože nás čekala pořádná dřina, bylo potřeba spláchnout žízeň. To vyřešila baterie lahváčů. K bunkru jsme museli sjet ze silnice a zbylých 50 metrů k bunkru musel Džarda se škodovkou překonat docela špatně průjezdnou cestu. Nejhorší byl starý dřevěný můstek přes potok, ten se Džardovi povedlo překonat s obdivuhodnou šikovností. Zaparkovali jsme přímo u řopíku. Bylo ještě světlo, takže jsme se rovnou pustili do práce. Vynosili jsme sutiny, uvnitř bunkru uklidili a zametli, vyčistili jsme periskopovou rouru a osadili rouru s hříbkem. Tím jsme zajistili pohodlné spaní a zabránili tím zatékání dovnitř objektu. Zašli jsme na dřevo a brzy na to se na kraj snesla tma. Na ohníčku jsme si upekli buřty a zahájili útok na baterii lahváčů. Dlouho do noci jsme vysedávali a tlachali o všem možném. Já s Džardou jsem našel spaní v autě, Unkas si ustlal ve vyčištěném bunkru.

Probudili jsme se do trochu pošmourného rána, brzy se však mlha rozehnala a udělalo se poměrně hezky. Po snídani jsme se pustili do dalších prací. Pořádně jsme obrousili všechny kovové prvky a natřeli je barvou Hamerite, skvělou barvou určenou přímo na korodující povrch. Rozhýbali jsme mřížové dveře a uvnitř uzávěru na vchodovou střílnu. Zkušebně jsme namontovali poválečnou lafetu UL1, na periskopovou rouru jsme upevnili záchyt. V širokém okolí jsme posbírali odpadky a připravili je v pytli na odvoz. Po obědě za námi dorazil Karlik s Monikou. Přijeli válečným "Kaďourem". Ten s terénem od silnice neměl sebemenší problém. Oba nám dost pomohli s pracemi, nabrali odpadky a odpoledne je odvezli do Prahy. Odjeli právě včas, aby se vyhnuli prudkému a dlouhému lijáku, který se náhle spustil. Slejvák jsme přečkali uvnitř bunkru, přičemž jsme zjistili, že jeho izolace je dokonalá a dovnitř neprošla ani kapka. Po dešti nám došlo, že cesta zpátky k silnici bude dost silně rozmáčená a bude problém vyjet. Rozhodli jsme se tedy že auto vyvezeme na silnici a zaparkujeme ho někde na kraji vesnice, už jen pro to, abychom mohli v neděli pohodlně odjet. Džarda tedy sednul za volant, dojel na polovinu cesty až skoro k potoku a pak to přišlo. Na cestičce bylo více bahna než jsme čekali a škodovka si sedla na břicho. Ještě před potokem! Došlo nám že máme problém. Bylo právě 18:00 když se naše Škůdka poprvé zabořila ..... Okamžitě jsme změnili plán a dohodli se, že jakmile se nám podaří auto dostat z bažiny, odjedeme raději k Novým Osinalicům, do našeho spacího bunkru. Začali jsme tedy s vyprošťováním. Za pomoci heveru jsme zvedali jedno kolo za druhým a podkládali je klacky. Cestu před námi jsme zpevňovali kameny. Když bylo auto dostatečně vyzdviženo, popojeli jsme, terén byl ale příliš měkký a hned škodovka ihned zapadla znovu. Získali jsme metr. Celý proces jsme opakovali stále znovu, vždy se nám povedlo popojet ne více jak o jeden metr. Opět se Džardovi povedlo šikovně přeskočit přes chatrnou lávku a za ní nás čekalo bahno mnohem hlubší. K silnici nám zbývalo o něco málo více než deset metrů, postup se ale výrazně zpomalil. Teď jsme auto pohazovali po centimetrech. Na silnici před námi zastavil policista ve služebním Formanovi, když zjistil o co jde, tak se nám vysmál a zase odjel. Moc nás to nepovzbudilo. S Unkasem jsme se tedy vydali do blízkých vesnic sehnat traktor, v tuto hodinu ale všichni vysedávali po hospodách a proto jsme se vrátili s nepořízenou. Pokračovali jsme tedy ve vyprošťování na vlastní pěst i za tmy. Hever jsme opakovaně nořili do bahna, celí mokří jsme zdvihali auto a popostrčili ho zase o pár centimetrů vpřed. Situace se ještě zhoršila při stoupání na těleso silnice. My jsme však v nezmenšeném úsilí neustávali a dvanáct minut po půlnoci konečně kola zabrala a Džarda s autem vyskočil na silnici. Propadli jsme nezřízenému veselí, skákali jsme radostí a štěstím. Bylo to za námi. Těch 25 metrů jsme překonávali 6 hodin a 12 minut! Naskákali jsme do auta a vyrazili do Nových Osinalic. Zaparkovali jsme na tom nejpevnějším místě které jsme v jedné boční uličce ve zmíněné vesničce našli. Utahaní jako koťata jsme zapadli do našeho Chrápacího éčka a v mžiku na nás padl spánek.

Probudili jsme se dost pozdě, včerejší vyprošťování se na nás dost podepsalo. Ještě hůře dopadlo moje autíčko, na některých místech se nám povedlo heverem poškodit práh, spojka od těch rozjezdů na tom taky nebyla nejlépe. Bahno a kamení jsem z podvozku vymýval ještě dlouho potom. Jako zázrakem ale některé důležité součástky na podvozku (brzdové trubky a hadice) zůstaly zcela nepoškozeny.

Tento víkend jsme položili základy našeho budoucího muzea, které jsme pak provozovali až do jeho totálního vykradení neznámými "dobrodinci" ještě více jak dva roky. Pak z našeho muzejního úsilí vlivem zmíněných událostí sešlo.