Trampská osada Minessota

V první polovině devadesátých let minulého století nás uchvátila krása a tajemství železobetonových pevností, vystavěných před válkou na obranu proti vpádu německých vojsk na naše území. Vlivem záříjových událostí roku 1938 se nakonec nebojovalo, armáda se musela vzdát svého pohraničí a s ním i většiny pevností. Německá armáda nakonec v březnu 1939 obsadila i zbytek republiky a byl zřízen Protektorát Čechy a Morava. Betonové monolity jsou rozesety po celém území naší republiky. Za minulého režimu opět některé pevnosti ožily, spousta jich ale zůstala stranou aktivit poválečné armády. Pro revoluci se rouška tajemství poodhalila a byla poprvé možnost se o opevnění zajímat bez hrozby postihu. Vznikaly vojensko-historické spolky, vydávaly se nové knihy. Opevnění se stávalo populárním. V klubu vojenské historie Praha jsme nějaký čas působili také, kvůli mizivé aktivitě spolku jsme tam ale dlouho nevydrželi. Různí nadšenci si opravovali některé bunkry a zřizovali v něm muzeum, proto lidé mohli poprvé uvidět jak to mělo vypadat v pevnostech před válkou. A v takových časech se i nám zachtělo zřídit si nějaké muzeum, řopík, který by jsme opravili a uvedli do stavu ve kterém se měl nacházet po úplném dokončení. Volba padla na druhosledové éčko u silnice z Dubé do Mšena. Plán prošel v podstatě v celé naší osadě a začali jsme shánět výbavu. Vyrazili jsme naší Avií na Šumavu, odkud jsme si přivezli střelecké lavice, lafetu vz.38, dlouhé i krátké periskopy, pancéřové dveře a ventilátor. S Mildou Svitákem z Jindřichova Hradce jsme si pak pár věcí povyměňovali a dostali jsme od něj tip na další výbavu u Slavonic. Sám Milda Sviták má muzeum kousek od Nové Bystřice a nutno dodat že mezi ostatními je jeho opevněný areál skvostem. Ve Slavonicích jsme sehnali zbytek výbavy včetně lafety vz.37 . To nejdůležitější jsme tedy měli. Založili jsme fond ze kterého jsme financovali prostředky na opravu ....

Začali rekonstruovat zmíněné éčko s číslem 203, patřící do stavebního úseku Q1 - Vrchovany. Zároveň jsme vyjednávali o koupi nebo pronájmu pod objektem, naráželi jsme ale na nepochopení majitele pozemku, tedy Lesů České republiky. Bunkr jsme vyčistili, zakonzervovali a částečně vybavili, postupně jsme se ale začali obracet k nedalekému Q1/3/A-140Z ležícímu pod silnicí a vedle rybníka. Éčko jsme neopustili (počítali jsme s ním až v druhé fázi rekonstrukce). Majitelem pozemku pod áčkem bylo město Dubá, které nám na přelomu let 1996 - 97 pozemek okolo bunkru pronajalo. Zaměřili jsme tedy všechno naše úsilí právě sem. Betonový monolit jsme zvenku očistili od mechu a náletových rostlin, dobetonovali jsme poškozené části a opravili omítku. Střechu jsme dokonale izolovali Izobanem. Všechny kovové části jsme ošetřili a dostaly nátěr Hameritem. Zvenku jsme objekt natřeli maskovacími barvami. Postupně jsme uvnitř vyčistili celý bunkr, vysušili od vlhkosti a začali jsme budovat vnitřní bednění. Levou střeleckou místnost jsme kompletně dokončili, nainstalovali lafetu vz.38, lapače zplodin střelby a nandali střeleckou lavici. Nechyběly muniční bedny, krabice na zásobníky, uzávěry střílen a další vybavení. Poprvé se také v lafetě objevoval i znehodnocený lehký kulomet vz.30 a na stěně znehodnocené pušky vz.24. Rekonstrukce postupovala přes chodbičku, kde se nám povedlo taktéž dokončit vnitřní výdřevu, nainstalovat ruční ventilátor, polní telefon apod. Pravou střeleckou místnost jsme téměř dokončili, výdřevu jsme zvládli tak ze 70%. Do střílny jsme upnuli lafetu vz.37, pod ní střeleckou lavici a nad ní lapač zplodin střelby. Bunkr obdržel pancéřové dveře se speciálním zámkem, mřížové dveře byly originál a těm se dostalo kompletní renovace. Někdy v té době došlo k prvnímu pokusu o vloupání do objektu. Zlodějům se povedlo dostat přes mřížové dveře, pancéřovky je ale zastavily. Zdokonalili jsme zámky a pokračovali s rekonstrukcí. Venku jsme vypletli první drátěné zátarasy, po levé straně objektu jsme dali dohromady asi 7 metrů standardní protipěchotní překážky. Zakoupili jsme elektrocentrálu živící naše elektrické nářadí a poskytující velmi cenné světlo na práci. Dovezli jsme dva originální protitankové rozsocháče (jeden si později prokazatelně ukradli členové jednoho nejmenovaného pražského vojensko-historického klubu) , vpravo od bunkru jsme instalovali dovezenou střílnu nalezenou po odstřelení nedalekého objektu. Ohniště a další zázemí jsme měli vpravo od objektu, plánoval se přesun do oblasti záhozu, který se úspěšně vršil. Nad vchodem jsme zabetonovali do stěny betonový odlitek dvouocasého lvíčka. Od obecního úřadu jsme dostali příkaz prořezat některé větve ohrožující telefonní vedení vedle silnice a zároveň ohrožující svým pádem provoz na silnici. Zjednali jsme si tedy firmu s plošinovou Avií, která prořezy provedla. V okolí bunkru jsme vysadili vrby. Přijali jsme první návštěvníky. Nutnost dokončení vnitřku bunkru a s ním spojená i potřeba přechovávat stavební nářadí a materiál mimo muzejní části, znovu jsme se začali zajímat o nedaleké éčko. Přesun materiálu už jsme na místo určení neprovedli, ale provedl ho někdo jiný úplně jinam. Přišlo osudové jaro 1998 ......

Zloději nás navštívili podruhé a tentokrát byli lépe připraveni. Povedlo se jim do bunkru nějak prolomit a zanechali za sebou spoušť. Na co sáhli, to ukradli. Od mřížových dveří přes pancéřové, ventilátor, střelecké stoly, muniční bedny, prostě vše co jim přišlo pod ruku. Pravá lafeta zmizela úplně, druhá jim nešla vytáhnout ze střílny, proto jí uřízli. Zlikvidovali i vnitřní bednění. Na místě zůstal jen prázdný bunkr, jedno staré vědro na vodu a rozbitá petrolejka. Dokonce vysekali i odlitek lvíčka nad vchodem. Totální zkáza. Kromě zbraní které jsme vozili domů a elektrocentrály, nám nezůstalo vůbec nic. Vlastně něco jo, oči pro pláč. Bylo jasné že s muzeem je konec, výbava se už znovu sehnat nedala. Tedy dá se sehnat, ale za strašlivé peníze. Z Opevnění se dnes stal výnosný obchod. Velmi neslavně jsme tedy naše bunkry opustili a o další rekonstrukce se už nepokusili. Přesto nám něco zůstává, víme jak naše výbava vypadá !! Při renovaci všech dílů jsem je všechny opatřil tajnými značkami, které jsou neklamné a zcela nesmazatelné.

Opevnění nás stále zajímá, už ale z jiného pohledu. Objíždíme linie, občas si projdeme nějaké to muzeum. A protože víme jak naše vybavení vypadá, běda tomu, u koho ty věci najdeme !! Jak se říká, každá svině má svého řezníka !!