V první polovině devadesátých let minulého století mě můj kamarád zasvětil do oblasti zvané "bunkrologie". Zájmu o předválečné opevnění jsem spolu se zbytkem naší osady úplně propadl. První knížka, kterou jsem o bunkrech držel v ruce, byla
Pražská čára z edice
Pevnosti. Pojednávala o opevněném předmostí sloužící k obraně Prahy před vpádem cizích vojsk od západu. Linie byla součástí první záchytné vnitrozemské příčky (ze zamýšlených tří), na jihu navazovala u obce
Slapy na tzv. Vltavskou linii a na severu u Mělníka na Liběchovskou příčku. Pražská čára byla za okupace téměř zničena, většina jejích betonových krytů byla vnitřní náloží odpálena a ze vzniklých trosek bylo následně odtěženo železo a beton odvezen. Z opevněného pásma se dochovalo jen několik pevnůstek, v roce 1995 to bylo 35 objektů vz.37 a jeden objekt vz.36. Původní stav v roce 1938 byl 757 sedmatřicítek a 77 objektů vz.36. Zbytek bunkrů je v různém stádiu zničení, od úplného zahlazení, přes zbytky betonu, až po rozvaliny po prvním odstřelu. A na tohle torzo opevnění jsme s knihou v ruce v srpnu 1995 s Medelákem vyrazili. Ještě dodám že druhým účastníkem tohoto vandru jsem byl já (tedy Láva).
Brzy ráno v sobotu jsme se sešli u mě doma na Jižním městě, přerozdělili si zásoby jídla i pití a vyrazili na metro. Na Masarykovo nádraží jsme dorazili právě včas, abychom koupili lístky a doběhli vlak, chystající se právě k odjezdu. Naším cílem bylo nádraží
Unhošť, odkud jsme chtěli vyrazit podle staré a velmi nepodrobné mapy směrem k opevnění. Po hodince jízdy jsme na zmíněném nádraží vyskočili z vlaku a ocitli se na nečekaně opuštěném místě. Kromě nádraží a přilehlé cementárny byly okolo pouze pole. Vyrazili jsme plánovaným směrem a přesun pojali jako "
Vietnam". Hned za nádražím jsme zapadli do kukuřičného pole a na dohled se objevila první překážka - Karlovarská silnice. Tu jsme chtěli překonat zcela nepozorovaně. Připlížili jsme se tedy kukuřičným polem až k těsné blízkosti silnice a čekali v úkrytu na vhodný okamžik. Na ten okamžik jsme si chvíli počkali, neboť silnice byla tou dobou velmi frekventovaná. Teď! Auta nikde, my přeběhli vozovku a praštili sebou na druhé straně do příkopu. Povedlo se, nikdo nás neviděl. Obešli jsme hřbitov ležící vedle silnice a dohadovali se kam dál. Buď jsme mohli jít podle karlovarské státní silnice pohodlnější cestou, která ale byla v rozporu s naším Vietnamem. Zvolili jsme tedy přímou trasu přes pole. Opět jsme se brodili kukuřičným polem, přeběhli jednu malou silnici a podle buzoly zamířili přímo k vesničce
Braškov, kterou jsme vyhlásili jako spřátelenou. V takových vesnicích obvykle končíme s maskováním. Přímá cesta se ukázala jako velmi špatné rozhodnutí. Zapadli jsme na první pohled do pohodového pole, které se ale záhy ukázalo být jako velmi neschůdné. Plynule totiž přešlo do bodláčím zarostlého oraniště. Cesta zpátky už byla moc dlouhá a vesnice se zdála být lákavě blízko. Těch zbylých zhruba 400 metrů k vesnici jsme překonávali asi hodinu. Oraniště bylo velmi hluboké, bodláčí nám sahalo až nad hlavy a my šli kupředu jen podle buzoly. Přibližně každých 10 metrů následoval pád na hubu někoho z nás. Zejména Medelákův kotník se ukázal pro tuto akci jako naprosto nevhodný a kvůli němu Medelák prožíval doslova peklo. Místy jsme si museli cestu prosekávat mačetou. Do toho se přidalo ještě sílící vedro. Značně vyčerpáni jsme stanuli na kraji Braškova a naší hlavní prioritou bylo někde zchladit žízeň, neboť zásoby vody jsme dopili už před tím strašným polem. Hospoda nikde a my v nouzi a zoufalství zamířili k jednomu baráku s nápisem Zimmer Free. Majitel nás upozornil že mají velmi draho, nám to ale bylo jedno. Na zahrádce jsme si dali každý jednu plechovou dvanáctku, za kterou jsme dali na tehdejší dobu neuvěřitelných 22 korun. Z nejhoršího nám plechovky pomohly, majitel nám ještě natočil vodu do čutor a my razili dál, tentokrát po silnici. Ani ne po 800 metrech jsme ve vesničce
Valdek konečně narazili na hospodu s krásně vychlazeným pivem a cenami naprosto perfektními. Neodolali jsme a zašli na jedno. Poté jsme mířili po silnici zase dál směrem na
Horní Bezděkov, prošli lesem a odbočili doprava na cestu mezi polem a lesem. Následoval chvilkový odpočinek a doplnění zásob kalorií z našich zásob. Pak jsme opět zmizeli před zraky civilizace a na pomezí lesa a pole jsme pokračovali dál. Další naše zastávka byla na posedu, který zjevně používala místní mládež. Soudili jsme tak podle erotických časopisů na sedátku posedu. Chvíli jsme poseděli a vyrazili dál. Naše kroky mířily do vesnice
Dolní Bezděkov. Ale ještě před tím jsme se neúspěšně pokusili najít zničenou šestatřicítku s č.8, patřící do stavebního úseku IXa Kladno - jih. Bezděkov jsme opět vyhlásili jako spřátelený, prošli jsme jím a za vesnicí zamířili do prudkého svahu vlevo vedle silnice. Na jeho vrcholu jsme konečně stanuli před dochovaným bunkrem, majícím číslo 13 a patřícím do stavebního úseku 112 - Slaný. Bylo to zabetonované déčko, tenkrát ještě bez jakýchkoliv známek rekonstrukce. Tady jsme se hodně zdrželi, prohlédli si zabetonovaný monolit a poobědvali. Vydali jsme se na další cestu a brzy stanuli na nedalekém speciálním áčku, zastavěném přímo do náspu silnice. Rekonstrukce původně zabetonovaného bunkru tehdy začínala, my ale neměli štěstí a na nikoho jsme tu nenarazili. Zamířili jsme tedy podle Kačického potoka a za chvíli se před námi rozprostřel
Mostecký mlýn. Pokusili jsme se kousek od něj najít zbytky odstřeleného éčka, když jsme ale neuspěli, přeskočili jsme potok, vyšlápli si svah a lesem pokračovali směrem na Nižbor. Prošli jsme kolem několika stanovišť zničených bunkrů patřících do úseku A5 - Chyňava, tehdy jsme je ale nenašli. Zmohla nás únava, my jsme se vykašlali na "Vietnam" a zamířili k silnici
Bratronice -
Nižbor. Po ní jsme se dokodrcali až na Šňárovou horu a odtud pak dolů do Nižboru. Ke kolejím jsme došli už za šera. V hotelu Praha byla nějaká zábava a místní se netvářili příliš přívětivě, zamířili jsme tedy do hospody za mostem. Jak nám pivo chutnalo po tom dlouhém dni! Povedlo se nám dát do řeči s jedním místním dědou, pamětníkem. Vyprávěl nám, jak Češi stavěli a následně pak obsazovali pevnosti v okolí městečka a jak je pak Němci odstřelovali. Vyprávěl velmi poutavě a v duchu nás tak přenesl do té velmi pohnuté doby. Seděli bychom s ním donekonečna, chodíval ale brzo spát a tak jsme osiřeli. Dali jsme ještě pár půllitrů a vyrazili někam směrem k Hýskovu. Zmoženi ušlápnutými kilometry jsme ale nedošli daleko a na první pěšince do lesa zapadli k prvním stromům. Ustlali jsme si vedle cestičky, nad námi rozprostřeli maskovací síť, zdlábli konzervu a odebrali se do říše snů.
Probudila nás rodinka procházející okolo nás. Leželi jsme pod maskovací sítí, takže prošli bez povšimnutí okolo, div na nás nešlápli. Vždyť nohy jsme měli téměř na cestičce. Posnídali jsme skromnou snídani v podobě sucharů a zbytku paštiky a vydali se rozhýbat ztuhlé klouby po cestě směrem k Hýskovu. V Hýskově jsme stavili na jednom v hospodě pod nádražím a šli vyčkávat na vlak. Na záhonku u nádraží jsme si na chvíli lehli na bágly a jali se prolenošit následující hodinu čekání. Usnuli jsme jak zařezaní, probudila nás pět minut před příjezdem vlaku matka od dítěte, právě své dítko zahánějící od nás. Nasedli jsme do vlaku a Medelák vytáhl dosud nenačatou litrovku rumu. Za celý vandr jsme na ní ani nesáhli a teď bylo načase jí otevřít. Jejího prázdnění jsme se oba ujali velmi ochotně. Zapíjeli jsme každou stanici až do Prahy. To bylo v pohodě, horší už bylo, když jsme se zapíjením pokračovali i v metru. Béčkem ze Smíchova na Florenc a pak céčkem až na Háje. Na Budějovické jsme konečně dopili i poslední doušek z celé lahve. Jak jsme dorazili domů už asi nemusím popisovat.
570
