Trampská osada Minessota

Už několikrát jsme plánovali průzkumnou akci na počátek Brdského hřebene, někam do míst mezi Kytínem a Zadní Třebání. V těchto místech jsme nikdy na vandru nebyli, nezná to tu ani kamarád Čundrboy, který jižní Brdy sjezdil křížem krážem. Tento víkend, tedy 14.-16.prosince 2007, jsme si konečně s Medelákem našli volno. Vzhledem k tomu, že nám byla na pátek v práci nařízená nucená dovolená, bylo rozhodnuto, že razíme hned v pátek ráno. Této narychlo sesbírané akce jsem se zúčastnil já (tedy Láva) a Medelák.

Podle plánu jsme se měli sejít v sedm hodin ráno na autobusové stanici u mě před barákem, autobusem se pak dopravit na Vršovické nádraží odkud jezdí vlak směrem na Dobříš. To by ale nebyl Medelák, aby nám neplánovaně nezměnil naše plány. Zaspal! Na stanici jsem stepoval více jak čtvrt hodiny a teprve poté se mi povedlo se mu dovolat. Vytáhl jsem ho rozespalého z postele a bylo jasné že vlak nestihneme. I když Medelák skočil do auta a snažil se časový skluz dohnat jízdou ke mě, vlak už se stihnout nedal. Další jel až v půl jedenácté, vlezli jsme tedy do auta a odjeli zpátky do Uhříněvse. Tady jsme si v místní Normě dali každý po jednom lahváči a kusu sýra s rohlíkem. To byla naše snídaně. Poté jsme vyrazili na nádraží, chvíli počkali na vlak a vyjeli směrem Praha - Vršovice. Na zmíněném nádraží nám zbývala ještě hodinka času, zašli jsme tedy k nedalekému krámku na nějaké to ranní osvěžení. Když se nachýlila hodina, vlezli jsme do krásně vyhřátého motoráčku a přesně na čas vyrazili směrem na Dobříš. Z průvodčího se vyklubal letitý tramp a výborný znalec okolí, během cesty nám ukázal několik kempů a na další nás navedl. Ve Zbraslavi jsme museli přesednout na autobus, neboť opravovali železniční tunel hned za stanicí. Dráha to má perfektně zařízené, dva městské autobusy čekaly hned za nádražní budovou, odvezly nás do Vraného, kde jsme opět nasedli na vlak. A vše naprosto bez zdržení. Vlak se pomalu šplhal směrem k Mníšku a nám cesta příjemně ubíhala. Projeli jsme Mníšek pod Brdy a na další stanici jsme vystupovali. Vesnička, kde jsme vyskočili z vlaku, se jmenuje Nová ves pod Pleší. Od nádraží jsme zamířili dolů do údolí. Na cestě vesnicí se nás ujal jeden místní usedlík, správně pochopil naše úmysly a hned nám nabídl, že nás odvede do jedné místní hospůdky. S povděkem jsme jeho nabídku přijali. Zmíněná hospoda na náměstí je opravdu parádní. Zdrželi jsme se tu asi na 4 piva, dali jídlo a pak jsme vyrazili dál. Sešli jsme až do údolí potoka a proti jeho proudu začali stoupat směrem ke Kytínu. Prošli jsme vesnicí, vystoupali do polí, přešli železniční trať, zapadli do lesa a brzy se ocitli u Malé Svaté. Tady jsme prošli pod dálnicí a hned za ní jsme si vyzvedli schránku pro hru Geocaching. Po silnici jsme pak zamířili ke Kytínu, kam jsme dorazili po necelé hodince. Kytín je malebná vesnice, cedule už z dálky slibovaly že je tu i perfektní country-hospoda. Country Nashville nám padla hned do oka, nezaváhali a zapadli jsme do poloprázdného lokálu. Pár piv a kafí s rumem na zahřátí, luxusní gulášek a bylo nám dobře. Medelákovi ještě líp, neboť ho zmohla únava a na dvě hodinky si poctivě schrupl. Osiřel jsem tedy, ale ne na dlouho, protože přišli chlapíci z trampské osady Tampíci. Pokecali jsme, dali mi několik tipů na nocování v okolí. Pohled ven do setmělého okolí nám radost moc nepřinesl, začalo intenzivně sněžit. Během chvilky napadlo více jak 5 centimetrů. Vzbudil jsem tedy Medeláka, hodili jsme na sebe bílé převlekáče a vyrazili do tmy. Foukal silný vítr a sněhu každou minutou přibývalo. Zamířili jsme tedy do kopců pevně rozhodnuti že přejdeme Brdský hřeben a pokud nenajdeme nějaké trochu sušší místečko, tak spát nepůjdeme. Polní cesta nás dovedla na kraj lesa. Až sem to bylo v pohodě. Teď nám začínalo to správné peklo. Oba jsme zapomněli doma baterky a tak jediný zdroj světla v případě překážky na cestě byl svit GPSky nebo mobilního telefonu. Vedení šipkou na displeji dží-pí-esky jsme vyrazili temným lesem kupředu. Obloha zatažená, nikde ani živáčka, ani světýlko. Šli jsme podle úzkého světlého proužku nad námi, označující cestu pod našima nohama. Pravý problém nastával v případě křížení cest a našemu odbočování. Nahoře na hřebenu jako když utne, náhle přestalo sněžit a po sněhu nikde ani památky. Párkrát jsme sešli z cesty, Global Position System nás ale vždycky spolehlivě navedl zpět. Nedaleké štěkání psa nám dávalo tušit že máme vyhráno, blížily se Halouny. Začala padat nějaká omrzlice a my se rozhodli, že zaparkujeme a postavíme přístřešek, dokud nenapadne příliš mnoho zmrzlého sněhu. Vtom nám padl do oka myslivecký posed. Vylezli jsme nahoru a rázem bylo jasné že spíme tady. Posed byl opravdu mrňavý (ranní měření ukázalo 120x100 centimetrů), byl ale krásně zateplený nefyvatou. Nasoukali jsme se tedy v tom velmi stísněném prostoru do spacáků a chystali se usnout. Já si našel místo na lavici, Medelák na podlaze pod ní.

V noci jsme byli oba vzhůru minimálně desetkrát, protože jsme leželi zkroucení v těch nejhorších pozicích, naše klouby potřebovaly občas protáhnout. A to byl porod! Mockrát jsem Medeláka podupal, on mě zase srazil ramenem z lavice. Nakonec jsme oba našli polohu, ve které jsme vydrželi pomalu půl hodiny spát bez probuzení. Já ležel na zádech, s nohama v prostoru a opíral jsem si je o jednu ze stěn. Medelák na podlaze napůl seděl a napůl ležel. Takto jsme vydrželi až do rána. V osm hodin jsem slezl si protáhnout klouby ven. Venku bylo pomalu o deset stupňů méně, posed je opravdu výborně zateplený a my ho uvnitř dobře zadýchali. Prošel jsem se po okolí a při návratu zpátky k posedu jsem zjistil, že Medelák usnul jak špalek. Sebral jsem tedy GPSku a vyrazil na nedaleký vršek, slibující lom s jezírkem. V lomu jsem kromě jezírka objevil krásnou chatovou osadu El Paso, velmi vhodně zapasovanou do krajiny. Totem, šerifské křeslo a slavnostní ohniště slibovaly, že osadu obývají bývalí trampové. Od místa je navíc nádherný výhled do okolí. Vrátil jsem se tedy pro Medeláka, který právě vstával. Zabalili jsme věci a opět jsme zamířili k onomu jezírku. U jedné chatičky jsme na suchém zápraží posnídali. Pak dorazil jeden z majitelů. Hezky jsme si pokecali, povyprávěl nám i o historii lomu. Pak jsme vyrazili dál, směrem ke kopci Babka. Cestou nás zaujaly kamenné zbytky, pravděpodobně pozůstatky po dávné oboře. V jednom údolí jsme si prohlédli krásný bezejmenný kemp, našli další schránku pro Geocaching a vyrazili směrem k Zadní Třebáni. V lese tu bylo poměrně živo, v dálce práskaly výstřely, nedaleko o nás vyřvávali náhončí, zjevné znamení, že tu probíhal hon. Prolezli jsme si několik pozůstatků po předválečném opevnění v okolí, vyšli jsme z lesa a přes pole jsme zamířili směrem k Zadní Třebáni. Cesta chvíli nebyla moc příjemná, neboť vedla kolem obrovské skládky. Pak už ale bylo pole a bylo všechno v pohodě. Náš původní předpoklad že dojdeme do Halounů se minul účinkem, únava už nás hnala pouze vpřed. Po polních a chvíli i lesních cestách jsme pak dorazili do Zadní Třebáně. Zamířili jsme do nedaleké hospody, kde jsme museli spláchnout žízeň. Bylo to potřeba, voda nám došla už u kempu a my tak šli cca 5 kilometrů zcela bez tekutin. Dali jsme tři piva a vydali jsme se na nádraží. Tam jsme se potkali se dvěma chlapíky, hrající se skupinou Kamarádi staré řeky. Bylo to moc příjemné setkání. Dostali jsme pozvánku na pražskou Barču, kde často hrávají. Rozloučili jsme se, oni vyrazili hrát do Prahy a my nasedli na vlak v opačném směru. Mířili jsme do Hýskova. V Berouně na nádraží jsme si počkali necelou hodinu na další vlak a tím se svezli až do zmíněné vesnice. V Hýskově jsme zamířili naším obvyklým směrem, tedy do hospody za jezem. Dali jsme pořádný dlabanec v podobě 400 gramů řízků a do večera jsme dali nějakou dávku piv. Kolem desáté zavírali a my tedy vyrazili spát na naše obvyklé místo, tedy pod železniční mostek. Jen jsme přišli, lehli si a už jsme spali.

Pod mostkem to není jako na zatepleném posedu, Medelák se svým korejským spacákem pěkně vymrznul. Vstali jsme poměrně brzy, mířil jsem domů za synkem. Dorazili jsme tedy do Hýskova na nádraží, počkali asi 20 minut na vlak a hurá přes Beroun domů.