Trampská osada Minessota

Historie naší osady

Na jaře v roce 1990 jsme si postavili srub na Benických skalkách poblíž Uhříněvsi. Zpočátku byl srub postaven jako jednopodlažní (malý a útulný). Zde jsme založili trempskou osadu Minessota, s mohutnou členskou základnou - čtyři členové. Unkas, Pictus, Lahva a Píba . V létě se na tento silný kořen Jižňáckých trempů nabalilo Uhříněveské bahno v podobě - Karlik , Jarda a Kůža. V zimě se ve dveřích srubu objevila naše nejhorší noční můra - Medelák. S přibývajícím počtem kamarádů se zvyšovaly nároky na prostor a pohodlí a proto jsme společnými silami srub zušlechťovali. Pod našima rukama srub vzkvétal do šířky i do výšky. Během dvou let dosáhl srub gigantických rozměrů malé horské chaty.

Po čase, vzhledem k blízkosti Prahy, se rozkřiklo o existenci srubu, který začal přitahovat nezvané hosty. Místo jsme byli prakticky donuceni opustit. Tuto smutnou kapitolu ukončilo myslivecké sdružení , které si dalo práci srub zbourat, odvozit materiál a zahladit veškeré stopy po osadě.

Tou dobou jsme nejčastěji jezdili na vandry na Sázavu a protože jsme se chtěli přemístit dále od Prahy, začali jsme stavět boudu poblíž Senohrab na kopci nad Zlenickým hradem. Bylo to na jaře roku 1993. Kemp jsme nazvali " Srnčák" . Místo to bylo ideální - hospoda poblíž, přímo pod kopcem koupaliště s kioskem. Po třech měsících byl srub hotov, další dva měsíce trvalo zvelebování. Bohužel, i tady bylo myslivecké sdružení ( podobným aktivitám nebylo příznivě nakloněno ), a hlavně, jeho členové měli sirky. V březnu 1994 nás poctili svou návštěvou v době naší nepřítomnosti, chvilku pobyli a po jejich odchodu zbyl v lese vypálený dvacetimetrový kruh, ohořelé stromy do výše 15-ti metrů a zbytky většiny našich věcí. Později jsme zjistili, že ničení srubů je kromě systematického vyvražďování lesní zvěře, nejoblíbenější zábava mnoha myslivců, sdružujících se podél Sázavy. Během jednoho měsíce padlo za oběť těmto "lesním dělníkům"asi deset srubů na Sázavě . Byla to naše poslední trvalá osada. Od té doby jsme žádné sruby ani kempy nestavěli.

Jako další zázemí jsme si zvolili seník hned vedle lesní silničky v lese u Domašína na kopci zvaném Kalamajka. Byl velice prostorný, vyspalo by se v něm bez problémů dvacet lidí. Měl však drobnou nevýhodu - podlaha byla z malých kmínků, takže se člověk ráno vzbudil a měl na sobě vytlačený obtisk podlahy. Bylo v něm ale sucho. Hospoda byla blízko a hlavně po rovině. Tou dobou s námi začínal jezdit Robik, Míra a Grepa . Podnikali jsme výpravy do okolí a často do již zmíněné hospody v Radošovicích. Nic ale netrvá věčně. Na jaře roku 1996 se majitel lesa rozhodl, že seník nemá svoje opodstatnění, rozebral ho a odvezl. Zase jsme byli bez střechy nad hlavou a tak jsme hledali dál.

Nedaleko Kácova u železniční zastávky Vranice jsme objevili malý sroubek. Byl hluboko zapuštěný do země a nad zem sahal necelý metr a půl. Uvnitř byla veliká palanda a vyspalo se tam deset lidí. Sroubek byl postaven v hlubokém údolí hned vedle potoka pod vysokou skálou. U nedaleké chaty byl malý pramínek. Les byl bohatý na dřevo a rostlo v něm spousta hub. V roce 97 ho neznámí čundráci rozebrali, začali stavět znovu, ale bohužel ho nedokončili. Po nějaké době se poslední zbytky srubu zcela vytratily. Dnes je na jeho místě pouze malý kemp a po srubu není ani památka.

Od té doby se nikde na žádném místě příliš nezabydlujeme. Smířili jsme se s faktem, že stavět sruby nebo přístřeší se v Posázaví a ani na jiných místech moc nevyplácí. Všude v republice se vyskytují vandalové a myslivci, takže většina staveb nemá moc dlouhého trvání. Nakonec to lesní správě nebo mysliveckému sdružení nemůže v některých případech mít člověk za zlé. Když se do takového srubu natáhne kdejaká spodina, zničí půlku lesa, z místa udělají skládku a svým hlukem jsou slyšet na kilometry daleko, je to opravdu jediné řešení jak zabránit dalšímu ničení lesa. Ale není to vždycky a není to všude. "Srub" ještě neznamená, že kolem něj musí být les ničen po hektarech.

Po čase se k nám přidal Bludi, v pozdějších letech následován Voříškem. V devadesátém sedmém nás opustil náš šerif Unkas. O jedenáct let později další hlavní osadní tahoun, Džarda.

V současné době jezdíme jak se říká "na blind". Určíme směr, někde vystoupíme z vlaku a někde přespíme. Nakonec, všude je krásně ....