Nedávno jsem na těchto stránkách publikoval tvrdou recenzi na knihu "Proč Gabčík nestřílel". Neberu si v ní servítky, v podstatě celou knihu odepisuju jako nepoužitelný žvást, plný smyšlených a velmi nepravděpodovných teorií. Kritikům bývá vyčítáno že pomluví co se dá, v zásadě ale nenabídnou přijatelné řešení nebo jiné vysvětlení. Pokusím se tedy tuto neřest napravit a popíšu tak svojí teorii o tom, co se v květnu roku 1942 v libeňské zatáčce při atentátu na zastupujícího říšského protektora odehrálo. Upozorňuji že se budu popisovat můj názor založený pouze na odhadu a na pár známých historických faktech, nikoliv na podložených nových světoborných skutečnostech. O selhání průběhu atentátu byla do dnešní doby napsána spousta více či méně pravděpodobných teorií, uspokojivě se tuto skutečnost už asi nikdy nepodaří vysvětlit. Všichni aktéři jsou totiž mrtví.
Ve zmíněné knize autor popisuje, jak při průběhu atentátu na Heydricha Gabčíkovi vyvstane na mysli jeho nábožensky založená přítelkyně, její "láska k bližnímu svému" a její řeči o posvátnosti života. Čtenáři je tak vštípena myšlenka že Gabčíkův prst na spoušti zastavila myslenka na ztrátu jeho milované polovičky, náboženské fanatičky. Jinými slovy tedy víra v boha dokázala zastavit zabití člověka.
Románek pro dívky zralý do červené knihovny bych možná zanechal bez povšimnutí, nebýt zjevné náboženské propagandy a snahy včlenit víru do myslí oběma vojákům. Snaha zařadit do rozhodování lidí boha už v minulosti přinesla řadu problémů, náboženské vyhlazovací války přinesly v historii lidstva mnohem více obětí než jakékoliv jiné konflikty. Prostě slepá víra produkuje fanatismus a ten já nemám rád.
Nicméně i přes mojí zjevnou nechuť k propagandisticky laděné knize musím uznat, že autor se alespoň snažil najít jiné řešení průběhu atentátu, byť dle mého názoru zcela nesmyslné. Teorii o Gabčíkově náhlém pohnutí mysli v zamilovanosti tedy posílám "k ledu".
Pro neznalé bych měl na tomto místě asi doplnit krátký výčet událostí které se tenkrát odehrály a dnes inspirovaly tento článek. O tom už ale bylo napsáno tolikrát, že nebudu stále omílat jedno a to samé a odkážu vás na přítele Googla. Příčiny vzniku, plánování samotné operace i její následky jsou už nad rámec tohoto článku. Mojí prioritou je nastínění možných příčin dočasného selhání atentátu.
Většina historiků nebo lidí popisujících atentát na Heydricha se shoduje v hlavní příčině selhání střelby v nefunkčním samopalu Sten Mk II. Nám jiný názor, ale o tom později. Rozdíly už panují v interpretaci příčin selhání zbraně. Nabízeno je hned několik možností, od příliš plného zásobníku, přes špatné dotažení hlavně až po selhání munice. Pokusím se v krátkosti popsat některé z nich ....
1) Plný zásobník
Nejčastěji uváděná příčina. Samopaly Sten se při naplnění zásobníku až po jeho maximální přípustnou kapacitu zasekávaly. Důvodem byl příliš velký tlak pružiny zásobníku na závěr zbraně a jeho ztížený pohyb dopředu při odjištění spouště.
2) Nedotažení hlavně
Je známo že Gabčík přenášel zbraň v aktovce rozebranou, do střelbyschopného stavu jí složil až na místě atentátu. Navíc vše prováděl ve skrytu svého kabátu. Nezašroubováním hlavně až na její doraz by mohla zůstat nepatrně povysunuta a tím by došlo k nedostatečnému klepnutí úderníku do zápalky náboje.
3) Selhaná munice
Objevují se spekulace o vadné munici do samopalu Sten. Údajně skupina Anthropoid byla den před odletem vybavena novým druhem munice, který byl ale málo odzkoušený a v průběhu dalších válečných let často selhával. To ale Gabčík samozřejmě nemohl vědět.
4) Nečistoty ve zbrani
Je známo že Gabčík přenášel svůj samopal v aktovce, pod senem. Nosit seno v tašce byl tehdy běžný jev, spousta lidí měla doma králíky. Seno Gabčík použil jako maskování, mající za úkol zakrýt zbraň před nežádoucími zraky v případě namátkové kontroly. Seno se tak mohlo dostat do těla zbraně a způsobit tak její selhání.
5) Špatně nasunutý zásobník
Občas používané vysvětlení příčiny závady zbraně, leč málo pravděpodobné. Zásobník by prostě při odhození zbraně vypadl. Dle fotografií však zůstal v těle zbraně.
Všech pět těchto variant působí reálně, rozhodně ne nemožně. Nicméně proti nim hovoří jeden velmi silný argument. Německá důkladnost. V průběhu vyšetřování atentátu Gestapo detailně zmonitorovalo všechny stopy, i ty sebemenší. V okruhu 30-ti metrů od auta nalezlo a zakreslilo do plánků všechny kousky čalounění z auta, všechny úlomky karoserie, zajistili vše co by se mohlo hodit. Druhá nepoužitá kubišova bomba byla podrobena důkladné expertíze, včetně rentgenových snímků. Německá kriminálka použila všech metod k objasnění zákulisí teroristické akce. Vše co bylo v jejích silách, vše co jí umožňovaly tehdejší prostředky.
Tak proč neexistuje jediná zmínka o závadě na zbrani ?? Že by jí Gestapo prostě odložilo bez vyšetřování mezi nepotřebné důkazy a tomuto klíčovému prostředku věnovalo tak minimální pozornost ??
Nabízí se přijatelné vysvětlení. Zbraň byla bez závad.
Když je zbraň bez závad, opět zůstává jediné řešení.
Selhal Gabčík.
Gabčík to prostě podle mého nezmáčknul. Několik nepříznivých skutečností hrálo proti němu a sešlo se v jeden okamžik. Okamžik který měl všechno rozhodnout. Pokusím se popsat v bodech, co mě k této myšlence přivádí, co si myslím že v kritické chvíli ovlivnilo Gabčíkovo rozhodování.
1) Dlouhé čekání
Atentátníci delší dobu říšského protektora sledovali, jezdíval poměrně pravidelně ve stejnou dobu ze svého zámku v Panenských Břežanech do Prahy. V den akce měl velké zpoždění. Gabčík s Kubišem na něj čekali v zatáčce téměř hodinu, oproti plánu. Hodinu se tak vystavovali nebezpečí prozrazení, hodinu postávali na jednom místě v houstnoucím provozu. Jednou prý dokonce prošel kolem protektorátní četník. Oba si byli vědomi že každým okamžikem mohou vzbudit nežádoucí pozornost. Příliš dlouhou dobu balancovali na hraně, stres z nastávající akce trval moc dlouho.
2) Příliš mnoho svědků
Ke vší smůle, právě když mělo dojít k útoku, projížděla kolem tramvaj. Samozřejmě plná lidí. V kritickou chvíli byla vzdálena přibližně deset metrů. Zkuste někoho zabít před davem lidí, před desítkami svědků. Uvedu modelový, možná trochu nevhodný, ale podobný příklad. Chcete ukrást v obchodě žvýkačku, budete jí chtít sebrat v tichosti, aby vás nikdo neviděl. A potichu zmizíte. Když na vás bude koukat dav svědků, seberete jí ?? A budete utíkat ?? Ne ! Počkáte na vhodný okamžik ! Gabčík možnost čekání na další příležitost neměl, buď před davem lidí zastřelí člověka, nebo s tím praští a raději uteče pryč. Zvolil tu druhou možnost.
3) Nevhodné místo
Atentátníci zvolili místo k provedení akce nevhodně. Protektorův automobil sice musel značně zpomalit při průjezdu prudkou zatáčkou, ale na druhou stranu se útočník musel podívat svojí oběti zblízka do tváře. A tím jsme u čtvrté, velmi důležité možnosti .....
4) Gabčík nebyl zabiják
Gabčík měl střílet z blízkosti na člověka poprvé. Sice měl nějaké bojové zkušenosti, v tom je ale podle mého rozdíl. Zůčastnil se ústupových bojů ve Francii, krátce prošel frontou, následně byl evakuován do Anglie. Ve válce se ale většinou nestřílí na vzdálenost několika desítek centimetrů. Navíc na frontě funguje davová psychóza, když střílí všichni, spustíte palbu taky. Jde o život a člověk má možnost si ho vybojovat. Gabčík pak prošel tvrdým výcvikem, ve kterém ale střílel do terčů. Zblízka na hlavu člověka nikdy nevypálil.
Chladnokrevně zabít z velmi krátké vzdálenosti chce kuráž, chce to mít na to povahu. Ne každý to dokáže. Vypálit dávku kulek proti hlavě člověka zvládne jen opravdu velmi otrlý útočník. Že Gabčík neměl zabijáckou povadu dokazuje i fakt, že o několik minut později nezneškodnil svého pronásledovatele. Na útěku z místa činu jej sledoval Heydrichův řidič Klein. V nedalekém řeznictví, kam se Gabčík ukryl, došlo k přestřelce, při které byl esesák zraněn na noze. Upustil svou zbraň a svalil se u východu z obchodu. Gabčík kolem něho musel proběhnout. V tu chvíli měl jedinečnou možnost se svého bezbranného pronásledovatele a zároveň velmi nepohodlného svědka zbavit a poslat ho do márnice. Neudělal to, daroval mu život a utekl. Klein to přežil.
5) Samotný Heydrich
Reinhard Heydrich byl arogantní a zpupný člověk. Český národ nenáviděl a zároveň jím pohrdal. Považoval Čechy za untermenschen - podlidi. Navíc nebyl žádný zbabělec, který by se bál na každém kroku. Pohrdání okolním lidem dával najevo i tím, že jezdil otevřenou limuzínou, ne pancéřovým vozem. Tvrdil že Češi jsou krysy zalézající do kanálů při pohledu na něj. Rozhodně to nebyl typ člověka, který by křičel hrůzou když se podívá do hlavně namířené zbraně. Po nezdařeném útoku se neschovával, naopak se snažil atentátníkům pomstít a pokusil se po nich střílet. To je čin odvážného člověka.
Heydrich se jistě v kritickém okamžiku podíval Gabčíkovi do očí. Vzhledem k jeho povaze, bych řekl že si ho přeměřil pohledem se směsicí nenávisti a pohrdání. To mu zachránilo dočasně život. Je strašně těžké zabít člověka, kterému se zblízka díváte do očí. Pro normálního člověka téměř nemožné. Říká se "nekoukej do očí když chceš zabíjet". Myslím si že to byl jeden z hlavních faktorů Gabčíkova selhání.
Kubiš stojící nedaleko se Heydrichovi do očí nepodíval ....
Tak abych to tedy shrnul ....
Špatně zvolené místo vehnalo útočníka příliš blízko oběti. Atentátníci museli na Heydricha dlouho čekat, ve značně stresující situaci. V kritickém okamžiku bylo kolem moc lidí, moc nežádoucích svědků. Do toho všeho Gabčík pohlédl protektorovi do tváře, do očí .....
A nezmáčknul spoušť !!
Heydrich umírá až po několika dnech následkem výbuchu bomby hozené Kubišem.
V žádném případě nechci snižovat hrdinství obou členů skupiny Anthropoid. Oba prokázali značnou odvahu už jen tím, že se nesmířili s německou okupací a odešli bojovat do zahraniční armády. Prošli krátkým bojem a byli vyznamenáni. Poté se dobrovolně přihlásili k plnění těch nejnebezpečnějších úkolů v německém týlu. Už tohle samo o sobě je činem hrdinů. Prošli tvrdým výcvikem, byli vysazeni na území Protektorátu, dokázali tu půl roku fungovat a připravovat se na akci, na kterou byli posláni.
V mých očích byli oba frajeři, hrdinové kteří dokázali to, co by dokázal málokdo. Podobně vlastenecky jako oni by se dnes zachoval málokdo.
V očích národa přece hrdinové nechybují, jejich počínání je značně idealizováno. Bude se tvrdit že selhalo cokoliv, že zasáhla vyšší moc, lidé budou ochotně věřit čemukoliv, jen se nebude mluvit o tom že by mohli selhat oni. Taková nálepka přece hrdinům nepřísluší. Jenže, hrdinové nejsou dokonalé stroje, jsou to lidi jako my, kteří chybují.
Každý chybuje !!
Související články :
Recenze knihy "Proč Gabčík nestřílel"
Výsadek skupiny Anthropoid u obce Nehvizdy
Miloš Buhl 26.8.09 - 13:39:53
Postavením památníku parašutistům, kteří provedli atentát na Heidricha v Holešovicích, mě přivedlo na myšlenku, znovu sdělit někomu, koho by to zajímalo, moje zážitky s přímého kontaktu s pozůstatky parašutistů v pitevně „Soudního lékařství“ v Hlavově ústavu v Praze.
Pracoval jsem několik týdnů v tomto ústavu jako telefonní mechanik v roce 1943. V té době byl tento ústav součástí německých vysokých škol. Byla to pro mě těžká situace, protože jsem uměl velmi málo německy. Ale v ústavu bylo dost českých zaměstnanců, takže mě to pomáhalo dohovořit se v nejnutnějších případech česky. Kromě toho tam byli i pražští Němci, kteří ač neradi, ale v nutných případech, mluvili se mnou česky.
Tak se stalo, že jednou odpoledne, kdy ústav opustili němečtí pracovníci ústavu, za mnou přišla uklízečka – pražská fanatická Němka a zavedla mě do jedné pitevny, otevřela dvířka kovové skříně a ukázala mě hlavy ve skleněných dózách naplněných lihem a jedna hlava byla v hliněné míse s lihem položena na bok. Začala hrozit rukou na hlavy a říkala „to jsou hlavy vrahů, kteří zabili Heidricha“. Ukazovala „to je Gabčík, to Kubiš a v té míse Valčík“.
Později, když jsem pracoval odpoledne a přesvědčil se, že už je ústav prázdný od Němců, šel jsem sám do té pitevny, otevřel skříň a se smutkem si hlavy prohlížel. Gabčík měl jedno oko pootevřené a v čele nad okem byl vidět otvor po průstřelu. Našel jsem si příležitost a k hlavám jsem přivedl svého bratra Otu a jednou i svého spolupracovníka Láďu Brabence. Byl to pro nás smutný a nezapomenutelný zážitek.
Nevím, zda měl někdo z Čechů příležitost, kromě nás, tyto hlavy také vidět, určitě to ale byli čeští pracovníci, jak p. Králík – pomocný pracovník při pitvách, především p. Pánek – zřízenec u přejímání mrtvol a pečovatel o lednice v přízemí ústavu. Za tímto panem Pánkem jsem šel ihned po ukončení revoluce, abych zjistil, co se stalo s hlavami parašutistů. On mě řekl, že odpoledne 5. května, naložil hlavy do kufru zástupce přednosty ústavu esesák (Horst – nevím již přesné jméno), kufr naložil do svého Fordu-Eifel a odjel asi do své vily na Barrandově. Pan Pánek mě též řekl, že v průběhu revoluce jeli do jeho vily, kde zjistili, že je on a celá rodina otrávena. Našli i ten kufr z něhož bylo patrné, že tam hlavy byly, ale byl již prázdný. Předpokládali, že hlavy cestou někdo vyhodil a nebo je někde zakopal (na zahradě vily). Že by hlavy vyhodil cestou je málo pravděpodobné, protože jel rušnými ulicemi a těžko mohl něco s hlavami před lidmi dělat.
Ve snaze pokusit se objasnit tyto události a možná i najít zmizelé hlavy, napsal jsem o těchto poznatcích do redakce novin „Večerní Praha“, abych dal do pohybu zájem o tento případ. Z redakce VP přišel později mladý novinář p. Valeš (snad ještě student), kterého jsem seznámil se svými poznatky, a upřesnil mu některé podrobnosti o osobách, které by měli mít kvalitnější a ucelenější poznatky o těchto událostech. Především se jednalo o p. Pánka a p. Králika (ten byl znám fotbalový rozhodčí bytem v Praze-Libni). Jestli se o tento případ dále někdo zajímal mě není známo – nikdo již za mnou nepřišel a o tom nehovořil. Byl to v době 1970-71, kdy byla možnost více lidí vyslechnout a zjistit více skutečností, ale nebyl o tuto věc patřičný zájem.
Dodnes mě tíží, že jsem nemohl více udělat k nalezení hlav. Nyní mě je 85 roků, blíží se ukončení mého života a rád bych, aby poznatky se mnou nezmizely a přál bych si kdyby je někdo využil k případnému pátrání a objasnění zmizení hlav.
Praha 26. srpna 2009
Miloš Buhl
petrak@grafika-studio.cz
Michal 17.7.09 - 15:07:56
A zmáčknul spoušť!
Neexistence dokumentu o závadě na stenu není důkaz.
Naproti tomu fotografie zachycující odhozený samopal na místě atentátu jím je. A z této fotografie je patrné že táhlo závěru(tedy i závěr) se nacházejí v přední poloze
a pokud se shodneme že Gabčík vstupoval před Heydrichův
vůz se samopalem připraveným k výstřelu(táhlo závěru a
závěr v zadní poloze) tak aby se závěr dostal do přední
polohy musel zmáčknout spoušť. Což svědčí pro některou
technickou závadu tebou popsanou. Michal
exák 19.11.08 - 12:49:52
Bráávo. To se nechá číst. I dvakrát dokola ...
Lahvic 13.11.08 - 14:43:10
K tomu samopalu. V pramenech bývá udáváno, že zbraň byla v pořádku. Popis jejího důkladného rozboru jsem nikde nesehnal. Nicméně bylo zjištěno, že Kubišova druhá bomba nebyla funkční, díky závadě na roznětce. A to bylo patřičně popsáno. Takže je předpoklad, že pokud by byla nalezena závada (stejně jako v případě bomby), bylo by to vyšlo na světlo.
Tady záleží asi na způsobu pohledu. Když se ti někdo postaví na aktivní odpor, pradvěpodobně couvneš, zvlášť v případě že máš okolními událostmi nervy vybičované k prasknutí. Když se někdo před tebou podělá strachy, máš tendenci dílo dokončit. Samozřejmě že nenávist může udělat svoje (jako v případě Heydricha), ale to byl povahově zlej a hnusnej člověk. Gabčík byl mírnější a navíc byl pod tlakem událostí.
Uvedu modelový příklad. Nedávno jsme s Medelákem vynášeli do kontejneru náš koš, spolu s ním jsme nesli ještě torzo kejse. Pustil se do nás nějakej chlapík z vedlejšího baráku, že to do kontejneru nepatří. Snažili jsme se ho mírnit, vymluvit mu situaci a kejse jsme stejně do konterjeru hodili. Pořád do nás vandroval, rostly mu ramena a zjevně nehodlal přestat. Prostě king, frajer až na půdu! Pak nás nazval čurákama. Z neaktivního odporu jsme rázem přešli k aktivnímu útoku, prostě jsme po něm vyběhli, s cílem dát mu regulérně na tlamu. Lekl se, začal zdrhat a zamknul se v autě. Dalšímu útoku na jeho auto s tendencí ho vytáhnout ven zabránili lidi na balkónech, jenž nebývalý hluk na ulici vytáhl ze zvědavosti ven. A to je případ podobnej jako s tou tramvají, nechali jsme ho být. Nebýt spousty svědků, asi by jsme mu ukopli zrcátko, načež by jsme doufali že vyleze ven a my ho budeme moct zasypat přívalem pěstí.
Do doby než jsme se postavili na odpor byl geroj, pak si způsobil škrtátko. 
Bludi 13.11.08 - 13:56:00
Krása. To je počteníčko. Jen mám nějakej ten dotaz....
K té zbrani. Píšeš, že není žádný důkaz o závadě. Ale, mám tomu rozumět tak, že byla provedena důkladná expertiza zbraně, stejně tak jako té bomby, ale žádná závada není zmíněna, ba naopak expertiza uvádí, že je zbraň OK, nebo, že neexistuje žádná expertiza zbraně?????
Za druhé k té tvé teorii. Bod 4 a 5, samozřejmě nezpochybňuji. 4 je svatosvatá pravda, nicméně, aspoň podle mne si ta 4 s 5 navzájem odporují. Aspoň si myslím, že podívám-li se své budoucí oběti zblízka do očí, asi bych nezmáčkl, nicméně, do doby, než by se na mne takto neblaze známá oběť, podívala pohledem plného opovržení a hnusu. V tu chvíli by podle mne měla člověku totálně vypěnit krev a "vzteky" zmáčknout a vysypat do něj celej zásobník.....
529
