Trampská osada Minessota

Dík za tip, to je přesně on, ten vagón. Vzal jsem si od nich fotku toho dynama a označil, kde to tenkrát ulítlo. Celá ta hřídel se pak v pojistném pásku mlela a mlátila do vagónu.

Je to tak, z bunkrologie se stala komerce jak sviňa.

Bunkrologie je fajn, jen mě štve, že se z ní stala děsná komerce. :-(

Ad dynamo: ve vagonu má podobnou funkci, jako v autě - napájí elektrickou výzbroj vozu (osvětlení, zásuvky, infosystém) a dobíjí vozový akumulátor.

http://www.vagony.cz/vozidla/baim/baim.html

Po létech jsem z nostalgie editoval popis vandru z ruku 1996 v Králíkách. Původní znění, sepsané v květnu 2007 jsem ponechal pod článkem. Doplnil jsem i mapu pochodu. Holt nostalgie, no


V roce 1996 bylo předválečné opevnění ještě poměrně málo prozkoumaným odvětvím a to nás lákalo. Betonovým bunkrům jsme propadli. Dnes už je situace jiná, bunkrologie se stala módou, o opevnění jsou desítky webových stránek a stovky knížek, na bunkrech už není nic tajemného a neprozkoumaného, toho co nás vždy lákalo. Tenkrát nás to ale hodně bavilo a proto jsme o víkendu na konci září 1996 vyrazili ve složení mě (Láva), Unkas a Grepa do Králík na průzkum tamního těžkého opevnění. S Grepou jsme v pátek nejdříve zašli do krámu, abychom nakoupili zásoby. Těmi zásobami jsme samozřejmě mysleli rum, jídlo už jsme měli. Oba jsme koupili po dvou půllitrovkách, schovali je a těšili se, jak překvapíme Unkase množstvím lihoviny, nacházející se v našich zásobách. S ním jsme měli sraz na Hájích v metru. Jak jsme se dohodli, tak se taky stalo, a Unkas už na nás čekal. Zapadli jsme do vagónu a hned že se pochlubíme rumem. Unkas byl ale jako vždy lepší a vytáhl litr a půl tekutého svetru. No a přece se s takovým množstvím nebudeme tahat, zbývalo ho tedy vypít. Toho úkolu jsme se zhostili opravdu zodpovědně. Na Hlavním nádraží jsme vypadli z metra, koupili lístky a lahváče a šli čekat na perón na rychlík směrem na Ostravu. Ten na sebe nenechal dlouho čekat. Namáčkli jsme se do přeplněné chodbičky, našli místo u okénka, vybalili rum a kytaru. Protože nám ale rum povážlivě teplal, přišli jsme na nápad, že na něj přivážeme provaz a spustíme ho z okna. Tak se bude chladit vanoucím vzduchem. Čas od času jsme jej spustili i do mokré trávy, někdy to ovšem bylo o fous, ve chvílích, kdy se rychle přiblížila v trávě skrytá pevná překážka. Průvodčímu bylo divné proč držíme provaz z okna, stačilo za něj ale zatáhnout a flaška rumu se objevila v okně a on s úsměvem pochopil. Za zvuku kytary nám cesta docela ubíhala, povedlo se nám vyfasovat za panáka rumu od jednoho cestujícího krásně vychlazenou devatenáctku pivo. V Ústí nad Orlicí jsme přesedlali na vlak směrem na Letohrad. Obsadili jsme poslední skoro prázdný vagón a vyvalili se z oken. Sotva ale vlak v první stanici začal brzdit ozval se rachot od nápravy. "Ten má ale brzdy v háji", napadlo nás. Vlak se ale začal rozjíždět a rachot pokračoval. Vykoukli jsme z okna nad nápravou právě včas, abychom viděli kardanovou spojku od náhonu dynama jak praskla a odlétla desítky metrů daleko do lesa. Upadlá kardanová hřídel začala mlátit do vagónu, její pojistný vodící třmen vypadal že dlouho nevydrží. Běželi jsme tedy pro průvodčího, ten jak to viděl, tak se zhrozil. Naštěstí jsme ale už dorazili do další stanice, kde tedy celý vagón nechal strojvedoucí odpojit. Dost nás to zdrželo, vlak v Letohradu na nás ale počkal. Cesta do Králík pak už proběhla bez dalších větších příhod. V Králíkách jsme hned začali hledat hospodu, protože dlouhá cesta nás úplně vysušila. Našli jsme jí až skoro v centru, ta ale stála za to. Dali jsme pár piv, mezitím už se úplně setmělo. Vybaveni jen zcela nepodrobnou mapou jsme se vydali do míst, kde jsme tušili bunkry. Grepa nápor rumu a piva nezvládl a slušně sebou mlátil o zem. Silnice mu byla malá. Přesto statečně držel s námi krok. Za posledními baráky se okolo nás rozhostila úplná tma, nebe bylo pod těžkými mraky. Stoupali jsme po silnici směrem na sever, okolo nás jen pole. Už jsme začínali myslet že v těch polích místo na spaní neseženeme, když jsme zahlédli vpravo obrysy několika stromů. Vydali jsme se tedy tam a zjistili jsme že tam stojí bunkr, uvnitř čistý a suchý. Paráda, tady se nám bude spát !! Grepa si na chvíli ustlal venku kde padl přímo do kravince, po chvíli ale zaparkoval v zadní střelecké místnosti, zatímco já s Unkasem jsme se uvelebili v přední.

V noci nás podupal Grepa, který si šel ven odložit obsah žaludku. Pak už noc proběhla celkem klidně. Probudili jsme se do pošmourného rána. Posnídali jsme chleba s paštikou, sbalili věci a vydali jsme se za opevněním. Neměli jsme na něj dlouho čekat, brzy se z mlžného oparu vyhoupl dělostřelecký srub tvrze Hůrka. Pořádně jsme si ho zvenku prolezli a pak jsme vyrazili dál. Následovala dělostřelecká otočná věž, sruby K-S-13 a K-S-10. Na povrchu tvrze jsme narazili na políčko se zelím, tak jsme si z jednoho zelí ukrojili ukázkovou čtvrtku a tím jsme do těla dostali taky trochu vitamínů. Zapili jsme to samozřejmě rumem. Když jsme se tvrze dostatečně nabažili, vydali jsme se po cestě směrem na východ. Brzy na nás z křoví vykoukl pěchotní srub K-S-14, tehdy ještě zarostlý a na počátku muzejních úprav. Chvíli jsme u něj poseděli, pojedli čínskou polívku bez vody a vydali jsme se dál, tentokrát po silnici směrem na Králíky. Na kraji města jsme uhnuli doprava a brzy jsme dorazili ke kolejím. Po nich jsme došli až ke srubu K-S-16. Ten jsme si konečně mohli prohlédnout pořádně i zevnitř. Zastávka na cigáro a už jsme zase pokračovali po polních cestách k dalšímu pěchotnímu srubu, zle poničenému K-S-17. Ten jsme si také prolezli zevnitř. Na chvíli jsme si dali pauzu od opevnění, vrátili jsme se na silnici vedoucí směrem na Mladkov a pak jsme odbočili na silnici na Dolní Boříkovice. V Dolních Boříkovicích jsme znovu sešli ze silnice a přímou cestou jsme se vypravili směrem k tvrzi Bouda. U posledních baráků právě dělali zabíjačku, ti nám ale dělali chutě !!! V polích se nám do cesty postavil ohradník, člověk by nečekal jaká to pro nás bude překážka. Byl v té nejhorší výšce kdy se nedal ani podlézt ani přeskočit. Grepa tedy otestoval jestli není pod proudem a lehce se ho dotkl. Nic, ránu nedostal. Chystal se ho tedy rukou stlačit na zem aby jsme ho mohli překročit a v tu chvíli dostal pořádnou ránu. "Kanada je gumová, tou proud neprojde" řekl Unkas a šlápl na drát. Dostal ránu že si z toho málem sednul. Já jsem to zase zkusil s kytarou, ta je přece dřevěná, tou když drát stlačím na zem ..... Dopadl jsem stejně jako oba přede mnou, kytara byla od soustavného mrholení zcela mokrá. Nezbývalo než použít parakotoul. Hned za ohradníkem už na nás čekal pořádný kopec. Prošli jsme okolo K-S-19 a 20 aniž by jsme se zastavili, protože v tom kopci se zastavit, tak už se asi nerozejdeme. Následoval asi 200 metrů pořádný stoupák až k prvnímu tvrzovému objektu K-S-21. Nahoru jsme dorazili úplně zplavení, přestože byla poměrně zima. tady nahoře jsme se dostali do mraků a tak viditelnost se poměrně snížila. Prohlédli jsme si tvrzové bunkry zvenku a vyrazili jsme ke vchodovému objektu. Předpokládali jsme že v tomhle počasí tu nikdo nebude, jak jsme byli překvapeni když jeden z "Bouďáků" byl právě na vchoďáku. Hodili jsme řeč a když zjistil, že jsme z pražského Klubu bojenské historie, provedl nás po celé tvrzi. I tam, kam běžné prohlídky nechodí. Stálo nás to vyšlápnout stovky schodů, stálo to ale rozhodně za to. Pak jsme si na tvrzi koupili limonádu, rozloučili se a vydali jsme se dolů do Lichkova na vlak. Po cestě jsme byli ještě zkontrolováni od místního hajného a zhruba po hodině chůze jsme zcela utrmácení dorazili na nádraží v Lichkově. Vlak jel zanedlouho a tím jsme se vrátili zpátky do Králík. Stavili jsme se "na jednom" a už naše kroky zamířili ke stejnému bunkru jako včera. Ten jsme nalezli okamžitě, paměť nám ještě slouží.

V neděli ráno jsme se jen nasnídali, sbalili fidlátka a už jsme mazali na nádraží. Tam nás čekal trochu problém - překročili jsme rozpočet. Zbývalo nám na vlak akorát do Kolína. Koupili jsme si tam tedy lístky a doufali že průvodčí v rychlíku na Prahu nás přijde zkontrolovat ještě před Kolínem, zapamatuje si nás a už si nás dál nebude všímat. Málem se nám to nepovedlo, štíplístek přišel až když vlak vjížděl na nádraží v Kolíně. Štípnul nám lístek, my jsme zmizeli v útrobách vagónu a na další cestě už okolo nás jen chodil. Tak jsme bez dalších problémů dorazili do Prahy.

Tenhle vandr jsme pokořili náš dosavadní rekord v nachozených kilometrech za den. Po odečtení v mapě jsme nachodili v sobotu 32 kilometrů, nepočítám to příšerné převýšení na tvrz Bouda a ty stovky schodů ve tvrzi samotné. Prostě pochoďák se vším všudy ....

Jan Vála - 11.5.2007