Trampská osada Minessota

Nám tlakařům nabíhá žíla rychlejc Ale teď už na vysoký tlak beru prášky

pamatuješ na to drama, když ve Strakonicích najednou zmizely značky na Prahu? twl ve mně by se v tu chvíli krve nedořezal, zato Ty si zachoval skoro klidnou hlavu, a nikoho si neseřezal ... fakt jsem v tom nevinně, za to mohlo ředitelství čar a kouzel, též známé pod zkratkou ŘSD ... jen mě mrzí, že nevím, zda Ti tehdá naběhla ona pověstná, či spíš zlověstná žíla na čele

Kufrů přibývá každým rokem, postupně, ač nerad, se smiřuju A taky je rozdíl, za čím zrovna sedím. Za autobusem pohledy do kufrů neřeším, jsem tam za stejný peníze. Někdy dokonce přijdou vhod, když třeba potřebuju ucourat jízdní řád. Na motorce jezdím pomalu, takže pohled do kufru pomalu jedoucího osobáku mi nijak nevadí, nehledě na to, že ho můžu "vopucovat" za jednu dvě vteřiny v podstatě kdekoliv. A to mě uklidňuje. S kamionem je to jak kdy, ten je nepoměrně pomalejší, takže kufrů je míň. Ale když narazím na "elitu", tak se můžu přeskočit pořád A za volantem osobáku už to moc neřeším, to by mi jeblo během pár dní.

... předseda dramatického kroužku to můžeš zkusit i na starý kolena ... a propo jak to máš s "kuframa"? Už dobrý, nebo Tě pořád ještě tak serou?

Však jsem taky byl adeptem na předsedu dramatického kroužku

Ale vážně. Nehoda, která nebyla jen díky souhře náhody a duchapřítomnosti protijedoucího řidiče mi pěkně pocuchala hřebínek. Ten jsem měl do té doby neporušený a sebevědomí nad maximální hranicí. Měl jsem k tomu i pomyslné důvody. Autobus jsem vlastně řídil dřív než osobní auto. Na velkých strojích jsem se zkrátka naučil jezdit a ty malé považoval za angličáky (ono to tak člověku připadá, když celý den řídí dvanácti tunový stroj a pak sedne do malé krabičky o váze mnohonásobně nižší). Na garážích jsme pořádali závody a dařilo se mi umisťovat se na předních příčkách. Na silnicích jsem si nevěřil o nic méně. Na úzkých komunikacích jsme se s protijedoucím řidičem, kterému jsme říkali Kožak (vypadal úplně stejně jako slavný inspektor), míjeli i plnou rychlostí a bavili se tím, že jsme si málem "pinkli" zrcátky. Dneska se tam protijedoucí autobusy jiné linky vyhýbají tak, že se oba předhání, kdo dříve uhne za krajnici a zastaví, aby najetí do úzkého prostoru ponechal tomu druhému. Vynucoval jsem si přednosti v případech kdy jsem je měl, uměl si udělat na silnici prostor tvrdě vypadající jízdou, chodil jsem se rvát ven i do vozu. Byla to prostě doba, kdy mě sice brzdil jízdní řád, ale kdy mi v žilách kolovala ještě horká krev.

A to se tím dnem změnilo. Několik měsíců jsem nemohl přesvědčit sama sebe že se nic nestalo. Někdo bourá desetkrát za rok a nic to s ním nedělá, mě se nic-nestání vrylo pod kůži. Zklidnil jsem se a začal se věnovat pohodlí jízdy. Z řidičského pubertálního věku jsem přešel do dospělosti. Někdo dospěje sám, jiný se dospělým stane od začátku co chytne do ruky volant, mnoho lidí nedospěje nikdy, někdo k uklidnění potřebuje významnou událost. Tak jako já. Dneska si jezdím na klídek, když nestíhám jízdní řád, tak se z toho neposeru a neposere se ani nikdo vzadu. Přednost si nevynucuju, jsem tam za stejné peníze ať jedu včas, nebo pozdě.

Tak proto takové drama. Protože to zkrátka znamenalo předěl v mé řidičské kariéře.

Já myslel, že jsi sestřelil nejmíň tahač s balistickou střelou od těch rakeťáků, co měli kasárna o pár metrů dál vlevo a nakonec z toho vyleze obyčejná myš okolo vozejku. :-(