Trampská osada Minessota

Leden roku 1994 se přehoupl do své druhé poloviny a blížil se vandrovní víkend, kvůli kterému jsem vlastní vinou řešil poměrně velké dilema. Hlavním středobodem našich tehdejších čundráckých výprav byl srub pod Srnčím paloukem. Asi sto metrový kus mladého lesa ze tří stran obklopeného lesem vysokým a ze čtvrté mladou smrčinou vlastně žádným paloukem nebyl, nicméně místo jsme takto nazvali o čtyři roky dříve při jednom z prvních vandrů naší osady díky velkému množství stop vysoké zvěře. Ve svahu níže pod zmíněnou smrčinou jsme na jaře roku 1993 postavili náš druhý a zároveň poslední osadní srub. Ten vznikl jako náhrada za dosluhující srub pod Benickou skalkou. Srnčák, jak jsme srub nazvali ještě před položením prvních klád tvořících stěny, vyrůstal velmi rychle díky praxi získané třemi lety přestaveb Benických a zároveň velkým množstvím kvalitních klád z popadaných stromů v okolí. Spolu s Unkasem a Medelákem během tří víkendů dorostla stavba k pokládání střechy, se kterou nám významně p ...

Nemám nejmenšího tušení v čí hlavě se zrodil plán výpravy od Unhoště do Hýskova po trase jiné, než jakou jsme s Medelákem do té doby prošli dvakrát. Vůbec poprvé jsme se do vandrovně zcela netradičních míst vypravili s Medelákem již v roce 1995 a cílem oné výpravy bylo objevování zničeného předválečného opevnění mezi Kladnem a Berounem. Stranou ponechám jednu neúspěšnou výpravu ve stejném roce ve shodném složení, při které jsme došli pouze do Braškova. Podruhé jsme na stejnou cestu od Unhoště přes Braškov, Dolní Bezděkov, Bratronice a Nižbor do Hýskova ve stejné účasti zamířili o šest let později, v zimě roku 2001. O dva roky později se ke konci října objevila myšlenka zamířit k Hýskovu znovu. Tentokrát se jí Medelák z nějakého důvodu účastnit nemohl, ale víkendové volno sobě našel spolu se mnou Jarda. Krátce před odjezdem se ozval Grepa s tím, že pokud na něj v pátek odpoledne o hodinu déle oproti plánu počkáme, tak vyrazí s námi. Ve tříčlenné sestavě jsme byli kompletní a než jsme vy ...

Rok 1995 se pomalu chýlil ke svému konci a vánoce byly téměř za dveřmi, když plány na vandrovní zakončení uplynulého a přivítání nového roku již dostávaly svůj jasnější obrys. Panovala jednoznačná shoda na místech konání plánované akce. Těmi byly dle očekávání Domašín, seník na vrchu Kalamajka a restaurace v obci Radošovice. Na podzim zmíněného roku význam Domašína mírně upadal, neboť vandry do těch míst byly konfrontovány stále častěji průzkumnými výpravami po předválečném opevnění. Přesto však Domašín pro nás zůstával nejvýznamnější destinací a když se když padla první zmínka o plánovaném prožití dalšího silvestrovského večera vandrovním způsobem, nikoho vlastně ani nenapadlo, že by se celá akce mohla odehrát jinde. První den Nového roku vycházel na pondělí, z důvodu vysokého počtu účastníků, z nichž někteří v pátek večer nemohli, jsme se rozhodli celou bandu na počátku netrhat a odjezd na Benešovsko byl naplánován na sobotní odpoledne.

Uhříněveské nádraží bylo tradičním ...

Jedním z částečně zapomenutých vandrů je ten, který jsme s Medelákem směřovali ke Stvořidlům na Sázavě. Ta se na jaře téměř každým rokem stávají výchozím bodem putování především vodáků, kteří odtud splouvají romantickou řeku do Ledče a dále z Zruče. Stvořidla vodácky ožívají hlavně v měsících, kdy na horním toku Sázavy je dostatek vody, a to v létě příliš často nebývá. Poprvé jsem do těch míst vyrazil čundrem pravděpodobně v roce 1997 a krom jedné malé události se mi z něj nevybavuje vůbec nic. Rok pouze odhaduji, neznám ani měsíc, dokonce ani kdo se jej zúčastnil moje paměť nevydává. Vím jen o Kóžovi a Jardovi, čtvrtý účastník pro mě zůstává neznámým. Ani druhou výpravu na Stvořidla neumím přesně datovat, rok se ale naštěstí dá odhadnout mnohem lépe díky vylučovací metodě. V roce 2004 jsem již pravidelně umisťoval popis čundrů na první projekt stránek Minessoty a o dva roky dříve proběhly s jistotou jen vandry tři. Rok 2003 zůstává v mojí paměti vzhledem k hektickým událostem v mém " ...

Na oslavu přicházejícího roku 1994 jsem byl sice s Grepou jediný, kdo na ten večer oblékl maskáče a k dospání do ranních hodin prvního dne zmíněného roku využil čundru, ale krátká tradice silvestrovských večerů byla zahájena. Zatímco tu noc jsme strávili v restauraci v Senohrabech a většina účastníků dospávala v pokojích nad ní nebo mířila k domovu, příchod nového roku 1995 jsme již prožívali v plné vandrovní režii a v kompletním počtu u seníku na Kalamajce blízko Domašína. Ten večer se odehrála akce, která se do naší vandrovní kroniky zapsala jako legendární bitva na Kalamajce. Začátek následujícího roku jsme ve stejných místech zopakovali ještě jednou, opět v hojné sestavě, ale za trochu jiných okolností. Když se blížil konec šestadevadesátého roku, opět padla diskuze, jak a kde oslavit příchod toho následujícího. Kalamajka tou dobou už nefungovala, protože však za posledních několik měsíců byl stále populární sroubek ve Slunečném údolí u Vranic nedaleko Kácova, bylo rozhodnuto, že S ...

Už více než rok jsem se ve všední dny za dobré viditelnosti kochal z práce výhledy na České Středohoří. Tou dobou jsem se živil jako mechanik v servisu nákladních aut nedaleko Roudnice nad Labem. Reliéf zmíněného pohoří odtud přitahoval moje zraky a byl mi inspirací pro několik jednodenních turistických víkendových výprav. Netrvalo dlouho a pokusil jsem se přemluvit kamarády pro vandr do těch míst o dnech pracovního volna. Vzhledem k velkému pracovnímu vytížení ostatních se kladně k plánované akci postavil jen Olin. Byl konec května a na první víkend v následujícím měsíci začínal mít plán jasnější obrysy. Zatímco Olin měl z Prahy vyrazit v pátek v pozdně odpoledních hodinách, moje cesta ku hlavnímu městu postrádala smyslu, neboť vlivem pátečních kolon bych na plánované místo srazu na Masarykově nádraží jen obtížně včas dorazil. Značně výhodnější varianta mého vandrovního počátku tedy spočívala v přímé cestě ke Středohoří buď vlakem ze zastávky Nové Ouholice, nebo autem některého z mých ...

Krátce před koncem listopadu roku 1995 přinesl k nám domů Jarda zajímavý příspěvek k našemu laickému bunkrologickému bádání, jímž jsme se stále intenzivněji zabývali už druhým rokem. V dnešní době plné GPS přístrojů, chytrých telefonů, rozsáhlých internetových prezentací a podrobných mapových podkladů si lze jen těžko představit, s jakými prostředky jsme o pátém roce devadesátých let vyráželi do terénu vyhledávat železobetonové pevnůstky z předválečné doby. Pátralo se pouze s použitím dosavadních poznatků a většinou na základě odhadu. Bunkry s boční palbou bylo snadnější nalézt, neboť na sebe musely kvůli vzájemnému krytí vidět, ale doplňující pevnůstky s čelním výstřelem se často v linii nenacházely a bylo někdy o mnoho obtížnější je vzhledem ke značně rozrostlé vegetaci objevit. Stávalo se, že jsme některé pevnůstky prozkoumali až o mnoho let později, neboť jsme o nich zkrátka neměli ani tušení. Když se nám o rok později dostal do rukou seznam objektů lehkého opevnění vytažený z arch ...

Červenec v devadesátém šestém roce se přehoupl do své druhé poloviny, léto právě ukazovalo svou nejpřívětivější tvář sluncem prozářenými dny, odpolední teploty se pravidelně blížily k pětadvaceti stupňovým hodnotám a frontální systémy se kotlině české obloukem vyhýbaly. Blížil se víkend, a pro pět z nás měl znamenat další dva dny pracovního volna s vandrovním využitím. Po předčasném pátečním příchodu z práce jsem doma v pokoji zpod radiátoru ústředního topení vytáhl batoh, který jsem tam o pět dní dříve odložil a ani jej nevybalil. Byla to pro mne tradiční tehdejší rutina, v neděli po příjezdu z vandru hodit batoh do kouta a o pár dní později jej ve stejném stavu odtud opět přesunout na záda a zamířit k čundru dalšímu. Spolu s Unkasem jsem nejprve vyrazil k blízkému obchodu se smíšeným zbožím, z jehož sortimentu za jistý peníz do kapes naších báglů putovalo něco málo konzervovaných potravin. Lihovinu, která obvykle putovala do stejných kapes našich zavazadel i plnila čutory na našich o ...

Severozápadní část Křivoklátska byla pro nás na počátku roku 2008 dosud neznámou oblastí. Už delší dobu zela v našich hlavách myšlenka vyrazit do zmíněných míst průzkumným vandrem. Nějaký ten rok nazpátek jsem společně s Medelákem pravidelně mířil od Kladna po Nižbor při našich tradičních předjarních čundrech, při kterých jsme chráněnou krajinnou oblast u Křivoklátu míjeli při jejím východním okraji. Důvodem nezvyklé trasy nebyla žádná trampsky idylická místa ani krásy tamní krajiny, do těchto míst nás o čtyři roky dříve dovedla potřeba zmapovat průběh zničené pevnostní linie zvané Pražská čára, jejíž pevnůstky byly před válkou budovány jako druhé obranné postavení na širokém perimetru hlavního města. Krátce po okupaci byla většina takzvaných řopíků zničena. Jejich pozůstatky jsem od počátku druhého tisíciletí aktivně vyhledával. Svoje vojensko-historické zájmy jsem postupem několika následujících let rozšířil o pátrání po odbojových činnostech v Protektorátu a první vlně parašutistů z ...

Blíží se jaro a někteří možná vyrazí do zahraničí. A protože "trampská" legislativa jednotlivých států je velmi rozdílná, pokusím se upozornit na některé problémy spojené s trampováním po okolních zemích.

Protože - i když tomu možná nebudete věřit - je Česko pro trampy jednou z nejvíce "user-friendly" zemí.

Na rozdíl od zahraničí nás naše národní legislativa (kupodivu) stále omezuje jen minimálně a je v řadě věcí velmi benevolentní.


A začneme oblečením:

Zatím co u nás je sice zakázáno (ale tolerováno) nosit pouze nyní používané výstrojní součástky ozbrojených složek, v Německu jsou jakékoli maskáče a uniformy obecně považovány za uniformu a bez povolení ministerstva obrany je nesmíte nosit, jinak vám hrozí pokuta, případně i odnětí svobody a zabavení a propadnutí příslušných oděvů.

I v řadě dalších států může být osoba v maskáčích považována za extrémistu či teroristu a důkladně prověřována, což bývá čas ...

Pátek, krátce po jedné hodině odpolední. V práci jsem právě dodělal svou páteční zakázku a do další se vzhledem k pokročilé pracovní hodině už raději nepouštěl. Upřel jsem zrak na displej mobilního telefonu a našel tam zmeškaný hovor od Grepy. Už od středy panoval jakýsi nepotvrzený plán zkráceného čundru od pátku do soboty do večera, neboť v neděli jsem potřeboval být dopoledne doma. Následný hovor s kamarádem nepřinesl do našich plánů žádné další vyjasnění. Grepa právě dorazil z Německa, měl sbaleno a čekal, jak se k plánu postavím já. Vyjádřil jsem se celkem neurčitě a odvolal se na pozdější hovor po vyjasnění mé činnosti po zbytek pracovní doby. Když mi můj šéf oznámil, že mohu vyrazit k domovu bez nutnosti čekání na konec směny, bylo rozhodnuto. Pohled do útrob zavazadlového prostoru mého auta mi přidal ještě jeden významný bonus. V kufru jsem od poslední výpravy na ryby měl ještě kompletní vandrovní výbavu. Stačilo jí jen sbalit do batohu a mohl jsem vyrazit. Zmíněný hovor jsem a ...

Když jsme před koncem května loňského roku vysedali z lodí v kempu na okraji města Sázava, padlo rozhodnutí, že následující naše tradiční vodácká akce proběhne opět na stejnojmenné řece. Panovala jasná shoda. Sázava nás na vodě přivítala parádní výškou hladiny, všemi sjízdnými jezy, množstvím stánků pod nimi, nevelkými vzdálenostmi a docela svižným proudem. Nebylo divu, tři dny před naším výjezdem byla řeka vylitá z břehů a povodňová vlna o síle ostražitosti dosáhla i základů Kácovského pivovaru. Za nás už hladina klesala, ale nacházela se nad dlouhodobým normálem. Když k tomu vyšlo počasí, nikdo ze zúčastněných už nepochyboval, že se tu za rok sejdeme znovu. To se mělo stát o rok a dva týdny později, v nezměněné trase.

Když mi před měsícem Čundrboy oznámil, že Sázava nemá vodu, zůstal jsem klidný. Hlášení od hydrologů hovořila jasně o normálním stavu hladiny. Nicméně jsem o volném víkendu sedl na svůj jednostopý motorový povoz a vyrazil se na břehy oblíbeného říčního toku ...